Existoval třetí odboj? Zpochybňuje se, protože máme černé svědomí, myslí si historik

Období, které následovalo po únoru 1948, kdy se Československo stalo státem s totalitní vládou komunistů, je dobou, kdy se objevují nesouhlasné reakce a činy lidí, kteří chtěli obnovit demokratickou a pluralitní společnost.

„Po únoru 1948 vznikl spontánní odboj a odbor, zapojili se do něj stovky lidí, je to celý kaleidoskop činů – od přechodu hranic, vyrábění letáků, až po ozbrojené pokusy. Motivace těchto lidí byla rozličná,“ vysvětluje historik Jaroslav Rokoský.

„Třetí odboj měl na co navazovat, u nás byla tradice odboje, ať toho prvního či druhého, a třetí odboj má svá specifika. Probíhá v období studené války, ale chyběla pro něj rozhodující zahraniční autorita. A protivníky nebyli nacisté, ale příslušníci vlastního národa, Češi stáli proti Čechům,“ dodává Rokoský.

Perzekuce celých rodin

Vyjmenovávat všechny represivní činy a popisovat atmosféru, kterou komunistický režim nastolil, by bylo na samostatný článek. Mezi nepřáteli režimu se ocitli političtí oponenti – tedy demokraté, posléze ale i ideoví odpůrci, což zasáhlo především do církevních řad, a také ti, kteří nepatřili mezi dělnickou třídu, tedy třídní nepřátelé.

A aby toho nebylo málo, perzekuce se týkala nejen dotyčných, ale zasáhla také jejich rodiny a další blízké. Děti jsou šikanovány za svůj tzv. třídní původ, za skutky a činy svých rodičů.

Výčet lidí, kteří byli zabiti, nespravedlivě v politicky vykonstruovaných procesech odsouzeni, připraveni o zaměstnání, majetek, ale také o elementární lidskou důstojnost, je rozsáhlý. Někteří se právě této svévoli, těmto aktům proti lidskosti, humanitě, demokracii a proti omezování či likvidaci základní osobní svobody postavili. Někdy i se zbraní v ruce.

Mlčící většina

Podle historika Martina Tichého ale vyvstává otázka, proč značná nebo nemalá část obyvatel akceptovala násilnou proměnu společnosti:

„Dělo se tak pod silným tlakem KSČ, za použití represivních (bezpečnostních) složek ve značně specifické mezinárodní situaci, v období studené války. Hlavní podíl na konsolidaci nových pořádků má ale vědomí – sdílené mlčící a trpnou většinou obyvatel – nutné loajality. Jednalo se o zvláštní směs nacionalismu a vlastenectví, pocitu ohrožení a vděčnosti, víry v pozitivisticky proklamovaný pokrok, budování, povznesené na přechodnou dobu omezením toho, co dnes nazýváme lidskými právy.“

Zcela zvláštní kapitolou, která bývá často zmiňována, je to, že se vše dělo podle zákona. Dlužno ale dodat, že také nacistické zločiny a perzekuce se děly dle tehdejších zákonů. Klíčovým ale je, zda právě tyto zákony nebyly namířené proti lidskosti. Ostatně jisté podobné prvky nacházíme jak u nacismu, tak i komunismu, o čemž svědčí i to, že existuje zákon, který toto konstatuje. Stejně tak judikát Ústavního soudu, stejně jako usnesení Evropského parlamentu v tomto smyslu.

Jistou podobnost shledává také Jaroslav Rokoský, ale vysvětluje: „Pro Hitlera a Stalina platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Tady je ta potíž, že stáli Češi proti Čechům, nikoliv proti nacistům. To, že bývá třetí odboj stále zpochybňován, je dáno i naším černým svědomím, protože se ukazuje, že se dalo něco dělat. A že tady byli lidé, kteří něco proti režimu dělali, a byl jich bezpočet. A zaslouží si naši úctu.“