Pomohla komunistům v únoru 1948 slabost demokratických stran? Beneš odevzdal republiku Stalinovi, myslí si Pithart

V souvislosti s Národní frontou se je třeba vrátit nejen ke Košickému vládnímu programu z dubna roku 1945, ale ještě k období 2. světové války, a to ke smlouvě z roku 1943. Uzavřeli ji představitelé londýnského exilu s představiteli Sovětského svazu.

Petr Pithart|foto:Fotobanka Profimedia

„Od roku 1943, kdy Beneš uzavřel dvacetiletou smlouvu – kterou nebylo třeba ratifikovat parlamentem – o vzájemné pomoci a přátelství se SSSR, odevzdal republiku Stalinovi. Nelze to říct jinak než takto jednoduše,“ říká host pořadu Petr Pithart.

Opomenout bychom také neměli vítězný Sovětský svaz, který byl československými občany vnímán jako obětující se hrdina, a tak se možná ztrácel kontext geopolitického rozdělení, sféry vlivu a zájmu na rozšiřování komunistických států ze strany téhož Sovětského svazu.

Prostý občan poražen

Atmosféra v Československu komunistům do značné míry nahrávala. Kritičnost vůči první republice a touha po nové, lepší, socialistické budoucnosti byla téměř všudypřítomná, ostatně v úvodníku Svobodných novin z 11. ledna 1948 novinář Ferdinand Peroutka uvedl:

„Téměř se samozřejmostí se očekává, že se nikdo neopováží odpovědět, že také v první republice bylo něco dobrého. Za klad první republiky třeba však považovat, že vláda politiky nad národním životem byla v ní ještě omezena. V třetí republice se zdá převaha politiky nad občanem dokonána. Dnes se politik neostýchá dopustit leckterých věcí, před kterými by byl až do roku 1938 zaváhal. A prostý občan je poražen, že ani neví, jak odporovat.“

V únoru 1948 velel František Kriegel Lidovým milicím|foto: Archiv ČRo

Půjdeme-li rok po roce, událost po události, nacházíme zřejmé prvky, které znamenaly blížící se střetnutí, protože komunisté nechtěli čekat na volby. Ty očekávané by pro ně nedopadly dobře, vysvětluje Petr Pithart.

„Ministr Kopecký 3. prosince 1947 prohlásil, že ministerstvo školství a národní osvěty bude do půl roku v komunistických rukou a že budou vyhozeni profesoři, kteří mají čas na psaní protikomunistických článků, a že pokud máme Rudé právo, nepotřebujeme žádné univerzity a že boj proti předsedovi vlády je důkazem fašismu a velezrady,“ uvádí Karel Feierabend ve svých vzpomínkách.

Demokraté hráli jinou hru

Jak tedy pohlížet na tehdejší počínání demokratických stran? Pomohla jejich slabost událostem v únoru 1948?

Čtěte také

Po únoru 1948 odvezli tátu z obchodu. Dva roky jsme o něm nevěděli. Příběh lékaře a divadelníka Josefa P. Skály

„Oni hráli jinou hru. Demokraty vůbec nemohlo napadnout, že komunisté přes noc vytvoří akční výbory Národní fronty, které začaly všude dělat čistky. Komunisté okamžitě zmobilizovali odbory, zemědělská družstva. Všechno přes víkend. A demokraté čekali na ústavní řešení prezidenta republiky.“

„Demokraté mají jenom jednu zbraň, a to jsou volby. A pokud někdo začne hrát úplně jinou hru, tak proti němu často nemají dostatek sil. Proto i dnes opakujeme, jak je demokracie křehká, že sama sebe nemá šanci ubránit, pokud za ní nestojí voliči,“ uzavírá Petr Pithart.

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.