Jaké bylo ideální literární dílo po únoru 1948? Srozumitelné, lidové a hlavně plné lásky k Sovětskému svazu

Čtěte také

Samizdat. Smysluplná práce, kterou mohl dělat každý

„Je zřejmé, že závažná literární díla v době kolem února 1948 vznikala z pera Jiřího Koláře. O Bohumilovi Hrabalovi tehdy vědělo jen pár jeho přátel, i Josef Škvorecký se začal slovesně projevovat až osm nebo 10 let po Únoru,“ uvádí vědec.

Obstála by literární díla poúnorové doby i dnes? „První knížky, které můžeme z tohoto období snad číst jako regulérní a opravdové umělecké výkony, jsou některé básně z okruhu autorů kolem časopisu Květen, a to z let 1956 a 1957.“

Ani kontinuita meziválečné levicové avantgardy s poúnorovou generací není nijak silná, soudí historik. „Byla sice hlasitá, zajímavá, ale tvořila menšinu tehdejšího literárního života.“

Ideální spisovatel podle komunistů plnil základní ideologické požadavky komunistické strany, především výchovu k dobrému komunistickému poddanému. Díla měla být srozumitelná, lidová a měla demonstrovat lásku k Sovětskému svazu.
Michael Špirit

Nový socialistický člověk

„Vedle nového světa a nového člověka, což bylo základní zaklínadlo komunistické ideologie, byla také snaha přepsat minulost. Příkladem je Karel Čapek, který první léta po Únoru nevycházel vůbec. A když začal být od roku 1953 vydáván, byl cenzurován. Škrtáno bylo ve Válce s mloky, ale i v Povídání o pejskovi a kočičce Josefa Čapka.“

Čtěte také

Gottwald a Slánský. Dvě strany téže medaile

Způsobů, jak spisovatelé reagovali na politickou i společenskou změnu, kterou přinesl komunistický převrat, je několik.

„U Josefa Kainara, autora mimořádných nepolitických sbírek, můžeme vidět najednou sbírky jako Veliká láska nebo Český sen, které vypadají, jako by je psal někdo úplně jiný. Ten rázný přeryv, s jakým se Kainar dává až fanaticky do služeb nové ideologie, je dech beroucí i s odstupem 65 let.“

Stopa komunismu byla hluboká, srovnatelná s násilnou rekatolizací v 17. století. Během krátké doby se změnilo úplně všechno. Důsledkem byly politické popravy, odchody do exilu a zničené lidské existence. Ale touha po svobodě a svobodném uměleckém vyjádření zahubena nebyla, a ta lepší část literatury z ní žije dodnes.
Michael Špirit

Exil znamenal konec

U autorů, kteří se rozhodli pro emigraci, vidíme touhu udržet se u toho, čím se tito autoři profilovali před Únorem. „To se ale podařilo asi jen u Egona Hostovského. Emigrace nebo odchod do exilu znamenal třeba pro Jana Čepa ničivé důsledky pro jeho uměleckou tvorbu.“

Čtěte také

Století biskupa Karla Otčenáška. Celý život věřil v přátelství mezi lidmi a sám tuto ideu vyzařoval

Ti, kteří v Československu zůstali a nepodřídili se ideologickým požadavkům komunistického režimu, jsou podle literárního historika právě tou částí české literatury, které je dodnes nejen čitelná a srozumitelná, ale i esteticky aktuální do dnešních dnů.

„Je to ta nejpodstatnější skupina autorů, kteří nerezignovali na svou lidskou existenci jako spisovatelskou. A i když neměli možnost psát pro čtenáře v desetitisícových nákladech, jako jejich nadšení a konjunkturální kolegové, tak ukázali, že literatura může přežít i v době nevyhlášené války proti vlastnímu obyvatelstvu,“ shrnuje Michael Špirit.

Celý pořad najdete v audiozáznamu.