Exil je dobrá zkušenost. Pohodlně se v něm ale člověk necítí, popisuje spisovatelka Zgustová

2. prosinec 2022

Spisovatelce a překladatelce Monice Zgustové letos vyšla nová kniha Potmě jsme se viděli lépe, ve kterém se zabývá svojí rodinou, hlavně vztahem k matce. „Vztah dcery a matky je zvláštní. Někdy je pěkný, ale skoro vždycky se nějak zkomplikuje,“ vysvětluje spisovatelka, co ji vedlo k napsání autobiografického románu. Jaké jsou její limity odkrývání soukromí při psaní? A co zjistila sama o sobě, když dvakrát emigrovala?

„Když se lidé spoléhají na racionalitu slov, ne vždycky si porozumí. Když se ale racionality trochu dokážou zbavit a nechají se vést citem k druhému člověku, je to často ku prospěchu, protože se dorozumíme líp třeba pohlazením nebo obětím než slovem,“ popisuje Zgustová téma románu Potmě jsme se viděli lépe.

Chtěla jsem si sama pro sebe ujasnit, jaký ten náš vztah je.
Monika Zgustová

Kniha podle ní obsahuje množství autobiografických prvků, základní věci jsou ale pozměněny. Vypravěčka je na rozdíl od Zgustové zaměstnaná jako nakladatelka, změněny jsou i údaje jako věk nebo povolání rodinných příslušníků.

Autobiografičnost nového románu

Hlavním důvodem, proč se Zgustová rozhodla napsat autobiografický román, je podle jejích slov to, že si potřebovala vyjasnit vztah s matkou.

Čtěte také

„Chtěla jsem si sama pro sebe ujasnit, jaký ten náš vztah je, protože někdy je pěkný a někdy hrozný. Někdy jako by mě máma zkoušela a chtěla ode mě nemožné a ani potom není spokojená. Ale teď, když si knihu čtou další lidé, mi hodně čtenářů řeklo, že to mají podobně,“ popisuje.

V knize odkrývá mnohé ze svého soukromí, žádné hranice, kam až by obnažování jejího života mohlo dojít, si předem nestanovila. „Když už to dojde do určité míry, cit pro přílišnou pravdivost mi to dál zakazuje. Jinak ale nejsem člověk, který by si něco dopředu plánoval, většina věcí se vyvíjí během samotného psaní,“ vysvětluje.

My, kteří píšeme, máme výhodu v tom, že nemusí chodit k psychologovi, protože si všechno vyřešíme psaním.
Monika Zgustová

Po dopsání knihy se Zgustová cítila osvobozená. „Musím říct, že my, kteří píšeme, máme výhodu v tom, že nemusíme chodit k psychologovi, protože si všechno vyřešíme psaním. Nejenže tak ušetříme, ale naopak si tím i vyděláme. A nakonec jsme čistí, lehcí a vznášíme se na křídlech. Mně psaní pomáhá osvobodit se od nepříjemných pocitů a některé věci si vyjasnit. Nakonec jsem si řekla, že přes ta všechna příkoří, která jsem s mámou prožila, to byl pěkný vztah a měly jsme se rády,“ dodává.

Bolestná, ale i příjemná zkušenost emigrace

Jedním z témat knihy je exil a emigrace, které se v dílech Zgustové pravidelně opakují. Spisovatelka prožila dvojí exil: první, když v 16 letech odjela s rodiči přes Indii do Spojených států, a druhý, když se po několika letech studií sama rozhodla odjet z Ameriky do Španělska.

Čtěte také

„Podruhé to bylo jiné. Je totiž něco úplně jiného, když někdo přijme rozhodnutí za vás a k něčemu vás přinutí a když se člověk rozhodne sám. Podruhé to pro mě bylo velice těžké, ale důležité bylo, že jsem se k tomu rozhodla já sama. Musela jsem si stát za svým vlastním rozhodnutím a vykřesat z něj nejvíc, co jsem mohla,“ říká Zgustová.

Podle ní exil nemusí být vždy bolestná zkušenost, člověk ale prožije život mimo svou komfortní zónu. „Ze začátku, přinejmenším rok je to bolestné, ale potom už to tak nemusí být. Mluvila jsem o exilu s Kunderou nebo s Antonínem Liehmem a všichni jsme se shodli na tom, že je to dobrá zkušenost a že je to příjemné. Všichni jsme rádi, že v exilu jsme, ale není to něco, kde by se člověk cítil pohodlně,“ popisuje.

Spustit audio

Související