Choreograf Bubeníček: Tanečníky si vybírám na základě schopností. Nezáleží, jestli jsou z Ruska nebo Ukrajiny

Navzdory tomu, že dlouhodobě žije v zahraničí, uspořádal Bubeníček galavečer pro české pódium. „Chtěl bych symbolicky poděkovat českému obecenstvu za to, že bylo vstřícné a mělo nás rádo,“ říká choreograf, který dříve vystupoval se svým dvojčetem Ottou. 

Svoji taneční kariéru začali na pražské konzervatoři, následovala zahraniční angažmá. Jiří Bubeníček hostoval také v Paříži.

Čtěte také

Do tance jsem byl vždycky zažranej, nikdy jsem se na jevišti nestyděl, říká choreograf Jiří Bubeníček

„Jsem pyšný, že jsem měl možnost asi jako jediný tanečník z Česka tančit na prknech pařížské opery. A že jsem tam mohl tancovat hlavní roli,“ vzpomíná.

Renomé a divácký obdiv mu podle něj vynesla nejen technika, ale také schopnost procítit tanec a vyjádřit silnou škálu emocí.

„Na jevišti jsem strašně rád hrál a vyjadřoval role. Já jsem se do toho vždycky úplně vžil a jakoby se v té roli ztratil. A lidi to měli rádi, protože chodí do divadla, aby taky zapomněli na svoje trápení,“ říká a dodává, že dobrého tanečníka určuje také jeho charisma, které z něj na jevišti vyzařuje.

Tělem lze vyjádřit cokoliv

Vyznění inscenace ale netvoří jen tanečníci a jejich výkony. „Některé balety, jako třeba Šípková Růženka, už se dělají 200 let. Proto je strašně důležité pracovat s režisérem jako John Neumeier,“ vysvětluje, proč se v roce 1993 rozhodl pro angažmá v Hamburku.

„Pracoval s námi do detailů – jak se podívat na partnerku, jak se vžít do role a jak tělo funguje každou vteřinku, kdy jste na jevišti.“

Čtěte také

Tanec je náš jazyk, musí vyjadřovat děj. S tanečníky pracuji jako s herci, říká choreograf Bubeníček

Po třinácti letech odešel Bubeníček do Drážďan a nyní pracuje na volné noze jako choreograf. Svoji taneční dráhu ukončil téměř před dekádou.

„Taneční kariéry jsou bohužel krátké. Kdybych byl hercem, tak můžu teď ještě hrát, asi bych byl vyzrálejší a o hodně lepší. Ale tanečníkům to skončí najednou,“ srovnává Bubeníček.

Spolu s věkem a postupující kariérou proto vnímal odlišně i role, které dostával, a témata, která se v nich objevovala. Sám říká, že později mohl čerpat inspiraci z vlastních prožitků mnohem lépe a intenzivněji než na začátku kariéry. Částečně i proto se nyní více pouští do témat, která mají společenský přesah.

„Jsme herci a vyjadřujeme se tělem, takže jestli se chceme dotknout nějaké politické věci, tak můžeme. Nedávno jsem třeba dělal La Stradu od Federica Felliniho pro Pražský komorní balet v Praze. A tam je téma násilí – nejenom na ulici, ale i v rodině. A o tom se moc nemluví,“ uvádí.

Vyjádřit se tancem lze i o aktuálním dění nebo válce. Politika by ale podle něj umělce neměla rozdělovat.

„Jsem na volné noze, takže když udělám nějaký projekt, tak si lidi vybírám. Buď proto, že jsou výborný, že je znám a chci s nimi znova pracovat, anebo je neznám a chci je poznat. A vůbec mi nezáleží, jestli jsou z Ruska, z Ukrajiny nebo z Ameriky,“ popisuje.

„Je škoda, že umění musí trpět kvůli nedorozumění a válce. Lidi umírají,“ dodává Bubeníček.

Jak se liší baletní technika v Praze a Paříži? A podle čeho poznat, jestli je člověk z Východu, nebo Západu? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Moderuje Michael Rozsypal.