Emigrace aneb Století ztracených domovů

24. listopad 2013

Největší audioportál na českém internetu

Hraniční pásmo | Foto: Post Bellum

České 20. století jako "století ztracených domovů". Po Mnichovu a po okupaci utíkali ze země Židé, následoval holocaust, po válce vysídlení Němců. Emigrace po komunistickém převratu je tak jen tragické "pokračování procesu". Připravil Adam Drda.

České (československé) 20. století může mít mnoho charakteristik, určitě je to též „století ztracených domovů“. Po Mnichovu a po okupaci utíkali ze země Židé, ti nečetní, kteří vůbec dostali šanci uniknout. Odcházeli intelektuálové, politici, muži odhodlaní bojovat. Následoval holocaust, po válce vysídlení Němců.

Návraty se překrývaly s novými útěky, odchody a vyhnanstvími, emigrace po komunistickém převratu, kterým se věnujeme v těchto Příbězích 20. století, není v tomto smyslu začátek, nýbrž tragické „pokračování procesu“.

„… kdys atlantický val, dnes atlantický pakt,
být špión, zběh, a vrah a prodávat svůj stát –
hanební emigranti
(…)
Nevědí, čí jsou, toho, kdo dá víc,
vrah z Koreje, vrah od Lidic…
hanební emigranti…“

To veršovala na počátku 50. let Marie Majerová. Ale kolik „hanebných emigrantů“ od února 1948 vlastně bylo?

Zjistit počty Čechů a Slováků, kteří uprchli před komunismem na Západ, není úplně jednoduché. Emigrace měla tři hlavní vlny: po puči, po sovětské okupaci v roce 1968 a od druhé poloviny 70. let.

Podle údajů Státní bezpečnosti, které zpracoval ve sborníku Securitas Imperii Jan Hanzlík, opustilo zemi 1721 občanů už v letech 1946–1947. Tehdy to ovšem ještě nebyl trestný čin. V dalším období, 1948–1951, uvádí stejný zdroj počet 25.350 uprchlíků.

Roku 1950 byl schválen § 95 trestního zákona, ošetřující ochranu hranic před nežádoucí emigrací. Od třiapadesátého je na západních hranicích plot, tzv. stěna smrti: Nataženo bylo celkem 884 kilometrů ostnatého drátu, na 740 kilometrech nabitého elektřinou. Zařízení fungovalo stejně jako bedlivý dohled nad tím, kteří občané smějí vycestovat – počet utečenců podchycených v materiálech ministerstva vnitra v letech 1952–1963 činil 3030 duší. V roce 1964 došlo k mírnému uvolnění zahraničních cest a emigrace ihned znovu narůstá. V letech 1964–1967 zaznamenávají kdysi tajné materiály útěky 7403 občanů.

Nejvíc lidí utíkalo z Československa po 21. srpnu 1968 – a hlavně o těch jsou nedělní Příběhy. Údaje se opět rozcházejí: Materiály StB registrují v letech 1968–1969 celkem 70.130 případů opuštění republiky. Publicista Václav Chyský upozorňuje, že evidence vnitra je neúplná, a poukazuje na vyšší odhady demografů: v daném období cca 100 až 130 tisíc lidí. Pookupační uprchlíci byli přijímáni velmi vřele a solidárně prakticky ve všech západních státech.

Za normalizace, po opětovném zpřísnění výjezdů do ciziny, počet exulantů logicky klesal, ještě roku 1970 evidovalo vnitro 4582 případů, avšak v období let 1972–1977 už „jen“ 5590. Po Chartě 77 začal režim vypuzovat disidenty a v omezené míře vypouštět „beznadějné antisocialistické živly“, tudíž emigrace byla znovu na vzestupu.

Zajímavé je, že až do roku 1987, v němž končí citovaná statistika StB, se útěky udržují na průměrné úrovni kolem čtyř až sedmi tisíc uprchlíků ročně – v době, kdy podle mnoha dnešních „narůžovělých vzpomínek“ byla ČSR již zemí takřka normálních životních podmínek, s obyvatelstvem spokojeným, obtěžovaným jen povinnými projevy loajality a občasným nedostatkem toaletního papíru…

V letech 1977–1987 uteklo do kapitalistické ciziny podle ministerstva vnitra cca padesát tisíc lidí, ale opět existují relevantní vyšší údaje: Jen v Německu dostalo v letech 1968–1989 azyl 22.654 československých občanů…

Několikasettisícový rozsah emigrace je dobrou ukázkou povahy předlistopadové sovětské gubernie. Jinými slovy: Můžeme se dnes přít, zda máme systému pod vládou KSČ říkat komunismus nebo třeba „socialistická diktatura“, můžeme diskutovat, v jakých fázích se pro něj hodí termín „totalitní“ – nicméně počet exulantů jednou provždy dokládá, že to byl režim lidu nepřátelský a k životu veskrze nevhodný.

autor: adr

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.