Emigrace aneb Století ztracených domovů

24. listopad 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hraniční pásmo

České (československé) 20. století může mít mnoho charakteristik, určitě je to též „století ztracených domovů“. Po Mnichovu a po okupaci utíkali ze země Židé, ti nečetní, kteří vůbec dostali šanci uniknout. Odcházeli intelektuálové, politici, muži odhodlaní bojovat. Následoval holocaust, po válce vysídlení Němců.

Návraty se překrývaly s novými útěky, odchody a vyhnanstvími, emigrace po komunistickém převratu, kterým se věnujeme v těchto Příbězích 20. století, není v tomto smyslu začátek, nýbrž tragické „pokračování procesu“.

„… kdys atlantický val, dnes atlantický pakt,
být špión, zběh, a vrah a prodávat svůj stát –
hanební emigranti
(…)
Nevědí, čí jsou, toho, kdo dá víc,
vrah z Koreje, vrah od Lidic…
hanební emigranti…“

To veršovala na počátku 50. let Marie Majerová. Ale kolik „hanebných emigrantů“ od února 1948 vlastně bylo?

Zjistit počty Čechů a Slováků, kteří uprchli před komunismem na Západ, není úplně jednoduché. Emigrace měla tři hlavní vlny: po puči, po sovětské okupaci v roce 1968 a od druhé poloviny 70. let.

Podle údajů Státní bezpečnosti, které zpracoval ve sborníku Securitas Imperii Jan Hanzlík, opustilo zemi 1721 občanů už v letech 1946–1947. Tehdy to ovšem ještě nebyl trestný čin. V dalším období, 1948–1951, uvádí stejný zdroj počet 25.350 uprchlíků.

Roku 1950 byl schválen § 95 trestního zákona, ošetřující ochranu hranic před nežádoucí emigrací. Od třiapadesátého je na západních hranicích plot, tzv. stěna smrti: Nataženo bylo celkem 884 kilometrů ostnatého drátu, na 740 kilometrech nabitého elektřinou. Zařízení fungovalo stejně jako bedlivý dohled nad tím, kteří občané smějí vycestovat – počet utečenců podchycených v materiálech ministerstva vnitra v letech 1952–1963 činil 3030 duší. V roce 1964 došlo k mírnému uvolnění zahraničních cest a emigrace ihned znovu narůstá. V letech 1964–1967 zaznamenávají kdysi tajné materiály útěky 7403 občanů.

Nejvíc lidí utíkalo z Československa po 21. srpnu 1968 – a hlavně o těch jsou nedělní Příběhy. Údaje se opět rozcházejí: Materiály StB registrují v letech 1968–1969 celkem 70.130 případů opuštění republiky. Publicista Václav Chyský upozorňuje, že evidence vnitra je neúplná, a poukazuje na vyšší odhady demografů: v daném období cca 100 až 130 tisíc lidí. Pookupační uprchlíci byli přijímáni velmi vřele a solidárně prakticky ve všech západních státech.

Za normalizace, po opětovném zpřísnění výjezdů do ciziny, počet exulantů logicky klesal, ještě roku 1970 evidovalo vnitro 4582 případů, avšak v období let 1972–1977 už „jen“ 5590. Po Chartě 77 začal režim vypuzovat disidenty a v omezené míře vypouštět „beznadějné antisocialistické živly“, tudíž emigrace byla znovu na vzestupu.

Zajímavé je, že až do roku 1987, v němž končí citovaná statistika StB, se útěky udržují na průměrné úrovni kolem čtyř až sedmi tisíc uprchlíků ročně – v době, kdy podle mnoha dnešních „narůžovělých vzpomínek“ byla ČSR již zemí takřka normálních životních podmínek, s obyvatelstvem spokojeným, obtěžovaným jen povinnými projevy loajality a občasným nedostatkem toaletního papíru…

V letech 1977–1987 uteklo do kapitalistické ciziny podle ministerstva vnitra cca padesát tisíc lidí, ale opět existují relevantní vyšší údaje: Jen v Německu dostalo v letech 1968–1989 azyl 22.654 československých občanů…

Několikasettisícový rozsah emigrace je dobrou ukázkou povahy předlistopadové sovětské gubernie. Jinými slovy: Můžeme se dnes přít, zda máme systému pod vládou KSČ říkat komunismus nebo třeba „socialistická diktatura“, můžeme diskutovat, v jakých fázích se pro něj hodí termín „totalitní“ – nicméně počet exulantů jednou provždy dokládá, že to byl režim lidu nepřátelský a k životu veskrze nevhodný.

autor: adr
Spustit audio