Evropský soudní dvůr: pravidla pro euro nelze změnit

Nejnovější rozhodnutí Evropského soudního dvora, že tvrdá pravidla takzvaného Paktu stability a růstu platí, je nepochybně správné, ačkoliv tím ještě ani zdaleka není řečeno, že samotná pravidla předmětného Paktu jsou rozumná. Rozhodnutí je krátkodobě nepříjemné pro Francii a Německo, jež si myslely, že překračování stanovených deficitů se jim prostě jen tak beztrestně promine. Dlouhodobě je ale blahodárné pro všechny, včetně Německa a Francie. Mimochodem, právě tyto země upletly bič, kterým jsou nyní bity.

Celá věc se má asi takhle: Myšlenka společných evropských peněz je přirozená a dřív nebo později musela přijít, už proto, že společný trh si žádá společné peníze. Bez nich je to jako kdybyste šli na tržiště koupit mrkev, kedluben a jahody a u každého stánku se platilo jinými penězi. Čím propojenější trh se v Evropské unii vytváří, tím větší tlak na vytvoření jednotné měny vzniká. Opačně to být určitě nemůže.

Celá věc má ale háček. Mezi vesnickým tržištěm a Evropskou unií je rozdíl v tom, že jednotlivé vlády mají svoje rozpočty, kterými řeší domácí problémy. Jinými slovy: každá země má svůj deficit a celý systém může lehko připomínat spojité nádoby s dvanácti nenápadnými kohoutky, kterými se kapalina libovolně upouští. Proto, když se před dvanácti lety jednalo v Maastrichtu o zavedení společných peněz, země s tvrdými měnami se bály hlavně jižních členů, jejichž inflace a deficity jim připadaly jako zlý sen.

Prosadily tedy tvrdá kriteria, mezi nimi to, že státní rozpočty musí držet deficity na krátko, konkrétně do 3% hrubého domácího produktu. Pokud se někdo chtěl stát členem eurozóny, musel podmínku splnit. A pokud by se tam dostal a potom chtěl kohoutkem svého deficitu upouštět ze spojených nádob, čekaly ho tvrdé postihy, až do pokuty půl procenta HDP. Pravidla prosadili Němci, kteří se jenom těžko loučili s legendární markou.

Dějiny znají ale mnohé kuriozity. Tak se stalo, že právě Němci (společně s Francouzi) se chystají už třetí rok po sobě pravidla porušit. Reagují tím na dvě nepříjemnosti: jednou je pokles růstu světového hospodářství a nízký dolar, který znevýhodňuje evropský obchod. Druhou je stav domácích financí a neochota dělat sociální škrty ve chvíli, kdy si společnost už naprosto setrvačně žije nad poměry. Pro běžnou vládu samozřejmě existuje jednoduchý recept: stimulovat ekonomiku zvýšením deficitu v naději, že budoucnost přinese oživení a staré zlaté časy se opět navrátí.

Německo a Francie přesně to udělaly, ovšem už jako členové eurozóny, pro kterou platí zmíněná pravidla. O jejich dodržování se stará Brusel, který začal vysílat varovné signály. Berlín s Paříží ale vymyslely spásný plán: na zasedání Rady ministrů (bylo to minulý rok v listopadu) přesvědčily většinu kolegů, že je potřeba udělat výjimku. Proti hlasovaly ovšem takové státy, jako Rakousko, Holandsko, Finsko nebo Španělsko, jež musely dělat vážná opatření, aby se do eurozóny dostaly. A Evropská komise, ta jen s maximálním přemáháním držela adrenalin v únosné míře a okamžitě podala stížnost na soudní dvůr, který samozřejmě nemohl jinak, než rozhodnout v její prospěch.

Faktem ale je, že pravidla pro společnou měnu jsou a budou předmětem diskusí. Dá se očekávat jejich zmírnění, i když je otázka, zda to potom nepřispěje k celkové ztrátě disciplíny. Pro evropské peníze přišly každopádně psychologicky hned dvě špatné zprávy. Nejdříve to, že Francie a Německo nedokáží nebo nechtějí zkrotit své finance do předepsaných mezí. A potom to, že právě tito budovatelé společného evropského domu rafinovaně obcházejí důsledky svého konání. Mají totiž pocit, že si to mohou dovolit.

V daném kontextu přispívá tedy rozhodnutí soudního dvora k zachování dobré pověsti Evropské unie a svědčí o tom, že z tohoto ctihodného společenství se zatím ještě nestal holubník. Britové, Švédi a Dáni si mnou ruce a jsou rádi, že zatím zůstávají se svými korunami a librami mimo eurozónu. Dětské nemoci společné měny mohou totiž hodnotit jako pozorovatelé, což je postavení k nezaplacení. Přesně to je také náš případ. Takže buďme vděčni osudu, i když musíme na dovolenou zatím ještě stále nakupovat eura.