Eva Turnová: Vánoční truhla
Je dvaadvacátého prosince, den zimního slunovratu. Jako každý rok stoupám po schodech na půdu s náručí plnou cesmíny a břečťanu, abych oslavila znovuzrození slunce. Pokaždé když svými rituály odeženu démony zimy, strčím hlavu do truhly s vyřazenými knihami, jednu z nich přelousknu a zase se vrátím o poschodí níž, abych se zúčastnila vánočních příprav v rodinném kruhu.
Jako dítě jsem si Vánoce užívala, jenže léty se jejich kouzlo postupně vytratilo. Zamyslet se nad dárkem je dnes luxus, obzvlášť když jedním kliknutím můžeme pořídit překvápko pro celou rodinu s garancí doručení do druhého dne.
Čtěte také
Kde jsou ty časy, kdy jsem našla pod stromečkem ručně drhanou podložku pod šálek nebo kdy jsem sama vyšila mámě na kuchyňskou kanavu nápis s textem skladby od Franka Zappy o tom, jak chutná žába: „Frogs with dirty little lips is what you eat…“
Proto si od jisté doby ve vánočním čase vždycky najdu chvilku a místo vleklého dochucování salátu vyrážím na půdu. A tak i letos vyběhnu nahoru po schodech, obložím malý stolek větvičkami, postavím na něj červenou svíci a bůžka slunce z uříznutého polena, abych oslavila pohanský svátek kručan.
Otčím zítra večeří jinde
Čtěte také
Otevřu starou truhlu a nahmátnu knihu. Tentokrát padl los na paperback s názvem „Toltécká rekapitulace“. Pouštím se do čtení. V knize se píše, že ke všem životním událostem nás vážou energetická vlákna a tam, kde jsme se třeba rozčílili, zůstala díky emoci naše energie.
Když si konkrétní událost vybavíme bez jejího hodnocení, máme šanci získat ztracenou energii zpátky. Je to jasné, pomocí toltécké metody si vyléčím rány z minulosti; nezatížená se vrátím zpět domů a nebudu řešit, že jsem dostala k Vánocům sadu smaltovaných nádob, jasnou narážku na to, že na vaření peču.
V návodu knihy se píše, že nejdříve si musíme sepsat seznam životních událostí, který nám pomůže odvinout si život jako film. Například seznam partnerů, pak jednotlivých bydlišť nebo povolání. Potom najdeme rekapitulační místo, což může být libovolná bedna. A nakonec už zbývá samotná rekapitulace, spočívající v tom, že v bedně strávíme několik hodin denně a nezaujatě sledujeme vlastní celovečerák.
Čtěte také
Nedočkavě smolím seznam. První den si projedu životní partnery, druhý den bydliště a třetí den povolání. Jako rekapitulační místo volím logicky truhlu, ze které vytahuji svazky Rychlých šípů, Hrabala, Párala, Fučíka, nasadím si čelovku, vlezu dovnitř a začínám si vybavovat své partnery.
Zamyslím se, zda do seznamu začlenit i kluky, se kterými jsem se jenom líbala, a nakonec se rozhodnu, že projedu jen tři osudové. Trempa, vodáka a zakladatele hudební industriální scény, který stačil při jednodenním úklidu na chalupě spálit v krbu drahé gobelíny po babičce, historické dřeváky a všechny závěsy. Z tyčí od závěsů spolu s motorem z funkční ždímačky udělal na zahradě industriální výstavu.
Když jsem se večer vrátila do bytu o patro níž, byla jsem totálně srovnaná s mužským principem. Vcházím do dveří ve chvíli, kdy labilní otčím s agresivním pohledem svírá v ruce mrskajícího se kapra. Zrovna jemu by rozhodně neuškodilo projet si seznam svých pochybných partnerek, možná by pak vraždil kapra s větší láskou.
Čtěte také
Druhý den nedočkavě vyběhnu na půdu a začnu si v truhle projíždět bydliště. Nejzajímavější bydlení byla asi zemljanka na Jižňáku, kterou jsme si vykopali s trempem a vybavili ji malými kamínky. Živili jsme se chytáním ryb v rybníce a bílením mrazáků během návštěv u rodičů. Zemljanku ale jednou zbořili uražení rybáři a následoval smutný návrat do paneláků.
Z truhly jsem tentokrát vylezla dost splavená, ale s pocitem, že všechny křivdy světa vnímám toltéckým okem. Když jsem sešla dolů, máma mi oznámila: „Otčím zítra večeří jinde.“
„Výborně, můžeme místo něj pozvat nějakýho bezdomovce.“
Celá rodina se culí, všichni si samozřejmě všimli, s jakou lehkostí najednou reaguju na rodinné zvraty...
Čtěte také
Ještě zbývá seznam povolání a Vánoce budou veselé, jako kdysi. Je Štědrý den, nezbývá moc času, takže: rozvážení pytlů s poštou na hlavním nádraží, obsluhování na závodišti v Chuchli, kde mi bookmakeři vždycky prozradili, který kůň vyhraje a kde bych nakonec i zůstala, jenže jednou se během mojí směny v restauraci Start zřítil strop, což jsem brala jako jasné znamení k odchodu… Zespoda se už ozývá cinkot příborů, nedá se svítit, musím vyrazit, seznam prostě dokončím jindy.
Chystám se odklopit rekapitulační víko truhly, ale to se ani nehne. Po pár pokusech mě popadne panika, protože jsem se se svými souřadnicemi nikomu nesvěřila. Vzpomenu si na kultovní film Kill Bill 2, ve kterém japonský mistr naučil Umu Thurman karate a ta se cíleným boucháním do víka rakve propracovala přes několik metrů hlíny ven na vzduch.
Zaměřím hranu své dlaně na nejdutější místo. Po hodině bouchání není v truhle ani skulinka. Začnu křičet, ale zespoda se ozývají koledy, to už se u nás dlouho neprovozovalo, slyším, jak otčím s bezdomovcem vesele hulákají „nesem vám noviny“… Jaký je asi salát a co dostanu za dárek? Doufám, že něco pořádného za to, že jsem se obětovala a vrátila Vánocům ztracený smysl. Projedu si v klidu zbytek svých povolání a úplně pročištěná, zatížená pouhým víkem truhly, z posledních sil přivítám příchod nového slunce.
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
