Eva Turnová: Stáří

Poprvé jsem se cítila hrozně stará, když mi bylo pět, máma se zasekla někde v sousední chatě na návštěvě, bylo sice jaro, ale začalo sněžit. Vzala jsem smetáček a lopatku a začala jsem zametat sníh z trávníku, protože jsem myslela, že už zůstanu navždy sama.

Čtěte také

Eva Turnová: Výměna manželek

Podobně tíživý pocit jsem měla, když jsem se šla v sedmnácti přihlásit na basket a řekli mi, že už je pozdě. Chtěla jsem tehdy napsat knihu o tom, jak je člověku v sedmnácti, když už má vlastně skoro všechno za sebou.

A pak, když se mi narodila dcera, jezdila jsem s kočárkem po Petříně a měla dojem, že mi poslední zbytky mládí právě protékají skrz prsty. Dodnes je můj pocit stáří spíš subjektivní záležitost, většinou se z nějakého důvodu ocitnu v roli oběti, tudíž nic neprožívám a nemůžu se hnout z místa. Což v období nemoci platí skoro vždycky.

Jsme na tom všichni podobně

Naproti tomu můj dědeček, který si až do smrti schovával v kůlně pod linem nahou fotku své bývalé milenky, mi připadal věčně mladý. Jen kůže mu stárla a čím dál víc času trávil v nemocnici kvůli infarktovým stavům, které měl z cigaret, co si sám vyráběl z vajglů odhozených na ulici. Ale jinak se neměnil. Nikdy se nesnažil čas nijak „doběhnout“.

Čtěte také

Eva Turnová: Můj coviden

Jenže to byla ještě doba, kdy šedivá hlava vyvolávala respekt. Dnes je situace, kdy sedí děda v čele stolu a rodina mu naslouchá, mnohem větší sci-fi než důchodkyně s tabletem ve fitku. Stáří je prostě nežádoucí a trendem je korektně ho vytěsňovat. A do toho vstoupil covid.

Říkám si, že pro staré lidi je to jednoznačně dřina všechno tohle ustát a jít si svou cestou i přes to, co se děje kolem.

A taky si říkám, jak by se asi děda choval coby součást ohrožené skupiny, která se, právem, strachuje o svůj život?

Myslím, že by řekl něco jako: „Jsme na tom všichni dost podobně. V závěru jsi stejně jenom prostě delší nebo kratší dobu mrtvej než ostatní. Co je to v porovnání s vesmírem.“

Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz