Eva Turnová: Porod na provázku

18. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02601091.jpeg
0:00
/
0:00

Divadlo Husa na provázku se před několika lety rozhodlo zinscenovat mé sloupky, které vycházely v průběhu let v různých časopisech. Z rozhovoru s režisérkou vyplynulo, že se chtějí soustředit hlavně na téma mateřství, což bylo zvláštní, protože o mateřství jsem žádný sloupek neměla. Třeba něco sami dopíšou.

Za nějaký čas mi přijde zpráva:

„Dopsala byste porod?“

„Porod určitě nestihnu, ale mám takový osobní dopis dceři, kdybyste ho chtěli nějak citlivě zakomponovat do scénáře.“

Čtěte také

Po půl roce mi přišla finální verze scénáře, který sestával asi z dvaceti hudebních sloupků souvisejících zejména s mým působením v kapele Plastic People. Sloupky byly rozsekané, takže pointa, ke které příběh směřuje, se většinou vytratila. Na konci scénáře byla přilepená má zpověď dceři, která ale na nic v textu nenavazovala. Chvíli jsem uvažovala o tom, že dopíšu porod, ale nakonec jsem to vzdala. Snad to herci nějak uhrají.

Blíží se den pražské premiéry. Jsem napjatá. Mou napjatost brzy vystřídá rozpačitost. Mé působení v kapele, jejíž vnitřní vazby, které se snažím ve sloupcích zachytit v jejich křehkosti, na mě na jevišti působí schematicky. Holka v kapele, plácání po zadku, trocha hysterie a šovinistické chování mužské části hudebníků. Saxofonista, má spřízněná duše, je zredukován na opilce, který v průběhu hry pořád zakopává o rekvizity a padá.

Světlé chvilky jsou hudební předěly

Člověk ale nemá ulpívat na svých představách. Hra má úspěch. Po třech letech se blíží datum derniéry, na kterou jsem pozvaná, zároveň dostávám pozvánku do brněnského televizního Dobrého rána. V pořadu se mnou je kuchařka, sochař, malířka a režisér.

Čtěte také

Každý má svých pět krát šest minut rychlé slávy, prostředí je středně kožené, uprostřed je kuchyňská linka s právě vzniklým muffinem.

Odevšad se ozývá „wow“, jakmile člověk není na kameru ve svých odpovědích jednoznačně pozitivní, moderátor se začne kabonit.

„Co říkáte tomu, že se vaše sloupky dočkaly divadelního zpracování?“

„Měla jsem trochu jinou představu, ale…“

„…ale představení se vám líbilo, že? A těšíte se na dnešní...“

„To se těším, jsem zvědavá, jestli nastal nějaký posun od premiéry.“

„Se kterou jste byla spokojená. My vám děkujeme a podíváme se, jestli nám mezitím nespadla bublanina.“

Čtěte také

Opouštím televizní studio, projdu se po Brně a večer vyrážím Na provázek.

Hlavní představitelka, tedy já, už sedí na jevišti, špulí pusu a působí mírně frustrovaně. Nastoupí čtyři mužské protějšky, které většinu hry stojí za hrdinkou a demonstrují její monolog trhavými pohyby a expresivní mimikou. Občas se všichni posadí ke stolu a každý říká jiný část jiného sloupku. Během tří let se hercům navíc podařilo propašovat do hry vlastní glosy, takže původní text se rozpadá úplně. Světlé chvilky jsou hudební předěly, protože hlavní hrdinka má krásný hlas a najednou dojde ke zjemnění oproti jejím afektovaným výlevům.

Celá hra, která vede odnikud nikam, končí mým dopisem dceři, který herečka přednese tak citlivě, že se rozbrečím. Z divadla odjedu po prvním potlesku. Byl to porod.

Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz

autor: Eva Turnová
Spustit audio