Eva Turnová: Osm skladeb ze života Ukrajinců

14. duben 2023

Na Velký pátek jsem zhlédla představení Divadla Archa nazvané „Osm skladeb ze života Ukrajinců pro západní publikum“. Režisérka Jana Svobodová použila emotivní text mladinké ukrajinské spisovatelky Anastasie Kosodii, která ho začala psát hned po začátku války. Režisérka zvolila velmi skromný formát tak, aby příběhy mohly působit samy o sobě bez velkých gest a interpretací.

Na jevišti se pomalu pohybuje pět dívek, jedna z Irska, druhá z Nizozemí, třetí z Polska, čtvrtá z Kanady a pátá z Ukrajiny. Reagují na text Anastasie, který se promítá na plátno a se kterým volně zacházejí. Občas ho doprovázejí pohybem nebo zpěvem. Jinak je ticho.

Čtěte také

První skladba pojednává o odvaze a jejích nečekaných odstínech, přemítá se v ní o tom, co vlastně znamená být v tuhle chvíli a na tomhle místě odvážný.

Nasednout 25. února do auta a jet? Jít na transfuzní stanici, čekat ve frontě a naslouchat výbuchům? Zatarasit okno skříní a uvažovat, jestli tlaková vlna nepřevrhne tu skříň na tebe? Dívat se na video s kolegy, kde o sobě říkají, že jsou teroristé, a přemýšlet o tom, jak moc je asi mučili?

Jiná skladba je o páté hodině ranní, oblíbeném čase, kdy Rusové odpalují rakety na Ukrajinu…

Když je to ano, tak to víte

Čtěte také

„Přemýšlím o tom, jak asi začíná ráno Rusa, který odpaluje rakety na mé město…,“ píše Anastasie. „Ve tři se vzbudí, vyčistí si zuby, sáhne po zubní niti, stihne posnídat nafasovaný příděl: keks a jablečná povidla z roku 2013. Pak si otevře koordináty: ‚Tak, dneska tu máme Záporoží a Kryvyj Rih…,‘ zívá, nastavuje přístroje, myslí na to, že dcera v Saratovské oblasti bude mít narozeniny, rád by jí dal kolo, ale kola kvůli sankcím podražila… odpaluje rakety jednu za druhou, pak si jde uvařit černý sypaný čaj, pozoruje svítání, myslí na to, jak ho už brzy vystřídají a gůglí kolo pro dceru…“

V jiné skladbě zase Anastasie vysvětluje takovou zvláštnost: stíhačku, co prolétá nad tebou, slyšíš z opačné strany nebe, než je ta, ze které letí…

Čtěte také

Letošní Velikonoční pondělí trávím na chalupě. Vstanu, vyčistím si zuby, posnídám ovesnou kaši s marmeládou z roku 2020, koukám na koordináty, zítra hrajeme v Humpolci… gůglím basové combo. Říkám si, jak děláme podobné věci, jen kontext je úplně jiný. Někdo zvoní. Důchodce ze sousední chalupy mě přišel vypráskat pomlázkou a vyžaduje vejce, které samozřejmě nemám. Projede mnou pocit sebelítosti.

„Promiňte, vyklízím chalupu, je toho na mě prostě moc,“ řeknu. Najednou nad námi přelítnou tři Gripeny.

„Od Čáslavi,“ řekne soused.

„No ale zní to jako by to bylo vod Prahy, řeknu já.“

„Nějaká chytrá…“ řekne soused.

„Tak já skočim obarvit nějaký ty vejce. Anebo ne?“ váhám.

„Víte, Evičko, když moc dlouho lavírujete mezi ‚ano‘ a ‚ne‘, tak je to spíš ne. Protože když je to ‚ano‘, tak to prostě víte.“

Tohle představení v Arše bylo jasné „ano“.

Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz

autor: Eva Turnová
Spustit audio