Eurobarometr: Kdybych to býval věděl

18. květen 2004

Kdyby někoho zajímalo, proč byly výsledky jarních šetření Eurobarometru publikovány počátkem května, a na třeba v dubnu, těsně před rozšířením Evropské unie, může očekávat velmi jednoduchou odpověď. Téměř v celé Evropě posílila skepse vůči rozšíření. Platí to ve státech, které už členy jsou, i v zemích, které do unie přistupují.

Ani dnes, po publikaci údajů, se o výsledcích Eurobarometru nemluví. Pravděpodobně se tím zakrývá vážný problém. Přečtěme si tedy čísla a nic nezakrývejme. V zemích, které do unie prvního května vstoupily, považuje členství za dobrou věc 43 procent populace - o deset procent méně, než loni na podzim. Jenom v Litvě to byla víc než polovina. Nutno dodat, že přímo za špatnou věc považuje vstup v každé zemi méně lidí než čtvrtina. Značná část lidí se ale nevyjadřuje - a za poslední půlrok jich přibylo.

A na druhé straně barikády to není o mnoho lepší. Mezi původní evropskou patnáctkou poklesla podpora rozšíření za půl roku o pět procent, nejvíc to bylo v Německu. Tam na jaře podporovalo vstup nových zemí do unie jen 28 procent občanů, dvojnásobek byl naopak proti. Zastavit rozšíření by si přáli i Francouzi, obyvatelé celého Beneluxu, Rakušané i Britové. Naštěstí příliš optimismu neztratily jižní státy a Skandinávci, a tak byla přece jen většina občanů patnáctky pro rozšíření.

Průzkum tak nakonec neříká, že Evropané větší unii nechtějí. Zvětšují se ale vážné pochybnosti, skepse, obavy. Z reakcí politiků, přesněji řečeno z nulových reakcí politiků se dá usuzovat, že věří, že se nálada napraví nějak sama. Možné to je. Jenže neřešit problém, který je tak očividný, se nemusí vyplatit. Ovšem najít řešení není vůbec snadné.

Důvodem skepse západu je totiž neutěšená ekonomická situace. "Neutěšená" je možná dost silné slovo, když se popisuje tak bohatý hospodářský prostor. Jenže v posledních třech letech EU jako celek prakticky neroste, průmysl se nedaří probudit ani letos a navíc hrozí škrtání sociálních dávek. Co se může změnit, když do klubu s vnitřními potížemi vstoupí dalších deset členů, kteří jsou očividně chudší? To dá zdravý selský rozum: očekávaná konjunktura se ještě oddálí, vyroste nezaměstnanost a budou klesat mzdy.

Proto také rozšíření nejvíc odsuzují země, které se bojí přílivu zahraničních pracovníků. Naopak ideály jednotné Evropy si udržují státy, které jednak mají větší hospodářský růst, jednak jsou od území nových členů daleko - tedy Irsko a Řecko. Noví členové si zase uvědomují, že Evropská unie nevyřeší žádné jejich problémy - ani ekonomické, ani žádné jiné. Kypr zůstal rozdělený, Lotyšsko nedokázalo vyřešit prezidentskou krizi, hlubokou depresi z politického vývoje prožívají Poláci, stav maďarské ekonomiky kritizují mezinárodní instituce, hospodářské potíže má najednou i Slovinsko - v těchto zemích se pochybnosti o vstupu do unie prohloubily nejvíc.

Pokud jde o Čechy, byli skeptičtí už předtím. Proto teď nemají větší obavy, než lidé v ostatních přistupujících zemích.

Evropskou pětadvacítku dnes paradoxně spojuje jen pesimismus v ekonomických záležitostech. Třikrát víc lidí předpokládá, že se hospodářská situace v zemi zhorší, než že by se mohla v příštím roce zlepšit. Lídry jsou v tomto ohledu Češi a Němci, kde jen každý desátý očekává lepší ekonomické zítřky.

Naději je tak možné hledat pouze v paradoxu. Když máme stejné potíže, můžeme se jeden od druhého navzájem poučit.

Optimismus je dnes možné hledat v Řecku. Tam se lidé těší na olympiádu, věří totiž, že přinese výdělek všem občanům. Ovšem je pravda, že tento recept se nedá v dohledné době nikde napodobit.

Zajímavější jsou proto další země. Na budoucí prosperitu věří relativně hodně lidí ještě v Irsku, celé Skandinávii a Pobaltí. Vesměs v zemích, kde si lidé zvykli, že v tvrdých životních podmínkách musí obstát každý sám. Evropská unie nebude pro nikoho Mikuláš, který vyřeší jeho problémy. Je to spíš mechanismus, který umožní uplatnit své schopnosti. Věřme tedy, že zlepšení jednou přijde, mezitím se ale musí tvrdě pracovat. V globální konkurenci může být všechno těžší, než dříve.

Zřejmě není divu, že prakticky žádný z politiků nechce o takových výzvách mluvit. Rozhodně to ale pro žádného z nich není dobrá vizitka. Historická chvíle - a dělají takové chyby.

autor: Petr Holub
Spustit audio