Etnograf Pavel Jáchym Šebesta si získal srdce afrických pygmejů. Z návštěv vozil do Evropy vzácné vzorky i darované kostry

Nejen proto se za nimi vydali mnozí dobrodruzi i vědci. Mezi nimi například i misionář a etnograf československého původu Pavel Jáchym Šebesta, kterému pro jeho vřelé vystupování, časté návštěvy a jazykové dovednosti pygmejové začali přezdívat Baba Va BaMbuti.

Louis Sarno se snaží, aby děti chodily do školy, ale: "Ještě to úplně nefunguje... Jejich hlavní školou je škola pralesa. Dcery se učí od svých matek, chlapci od otců. Učí se to, co potřebují v pralese - které rostliny jsou léčivé, jaké houby jsou jedlé."|foto:Miroslav Bobek

Pavel Jáchym Šebesta byl rodák z Velkých Petrovic u Ratiboře na Hlučínsku, dnes Pietrowice Wielkie v Polsku. Přestože ho za svého dnes považují jak Rakušané, tak Němci, Šebesta se po vzniku samostatného Československa hlásil k československé příslušnosti.

Sám o sobě mluvil jako o Slovanovi. Po gymnáziu studoval teologii a filozofii v Mödlingu nedaleko Vídně, kde se také připravoval na svou budoucí dráhu misionáře.

Od misionáře k „otci pygmejů“

Jeho životní poslání změnila 1. světová válka, která ho zastihla v Portugalské východní Africe. Jako občan Rakouska-Uherska padl do zajetí a jeho další cesta vedla do Lisabonu, kde strávil zbytek války. To období využil například ke studiu tamního koloniálního archivu.

Logo|foto:Český rozhlas

Po válce se mu na misii do Mosambiku už nepodařilo vrátit. Namísto toho nastoupil do Schmidtova antropologického institutu v Mödlingu, kde ho jeho bývalý učitel a přítel Wilhelm Schmidt nadchl pro studium negritů a pygmejů.

Za nejmenšími lidmi se Šebesta poprvé vydal v roce 1924, když mu bylo 37 let. Výzkum ho zavedl do Malajsie. Při dalších vědeckých expedicích zavítal na Andamanské ostrovy, na Filipíny, ale také do Demokratické republiky Kongo. Právě tam opakovaně navštívil společenství pygmejů. S jejich členy si vytvořil tak blízký vztah, že mu začali přezdívat Baba Va BaMbuti, tedy „otec pygmejů.“ On jim na oplátku říkal Bajuma, tedy „strýčkové a tetičky“.

Šebesta na svých četných a dlouhých cestách pořídil přes 900 fotografií, natočil přes 3000 metrů filmu, nasbíral přes 2000 etnografických předmětů, zaznamenal projevy 15 jazyků a dialektů pygmejů i černochů, mezi kterými pygmejové žili. Jazyky nejmenších lidí v Africe, ale také v Malajsii, dokonce sám ovládal.

Etnograf zemřel 17. září 1967 na následky srdečního infarktu. Pohřbený je na klášterním hřbitově v Mödlingu, kde žil, studoval, ale také sám vyučoval. 

Děti pralesa

Pro svůj netradiční vzhled, neobvyklá tělesná zdobení ale také pěvecké dovednosti si pygmeje na svém dvoře drželi už starověcí faraoni. Dnes je zpěv pygmejů na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Čtěte také

Pygmejové u řeky Dja stále tančí. Čím dál častěji i pro turisty

Co do fyzických znaků, nejcharakterističtější je pro ně výška. Dorůstají průměrně 140 centimetrů. Nejmenší změřená žena ale dorostla (jen) 116 centimetrů. Proto se jim přezdívá například „děti pralesa“ nebo „nejmenší lidé“. V minulosti se ale používalo i hanlivé označení „trpaslíci.“

Středoafričtí pygmejové jsou štíhlí, často mají vystouplé jařmové oblouky. Nejčastěji mají kudrnaté vlasy s oválným až eliptickým průřezem. Muži pak mívají výrazně chlupatou hruď, oblast prsou, paže a nohy. Mají povětšinou také slabá lýtka, velké nohy s dlouhými vějířovitě roztaženými prsty.

A konečně jejich zdobení těla. Pygmejové podstupují skarifikaci, tedy jizvové tetování na různých částech těla. Ti z kmenů Aka, Efé nebo Mbuti používají skarifikaci ke zkrášlování. Má pro ně hlavně estetickou funkci. Může ale také sloužit k léčebným účelům. Její pomocí také vypouštějí z těla zlou krev, která musí nemocného opustit ještě před tím, než začne jeho samotná léčba.

Další velmi nápadnou změnou tělesného vzhledu je takzvaná mutilace zubů. Pygmejové pilují své zuby do špičky, což dělají v různých fázích života (například ženy před porodem) a z různých důvodů. Například z těch estetických, ale také aby doložili svou kmenovou příslušnost.

Celý pořad Kateřiny Havlíkové najdete v audiozáznamu.