Erik Tabery: Opuštěná společnost

2. únor 2018

Patnáctidílnou četbu na pokračování připravil pro Radioknihu ze své publikace Opuštěná společnost sám její autor Erik Tabery. Investigativní novinář a šéfredaktor týdeníku Respekt v knize popisuje dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky po současnost a zasazuje dnešní politické a společenské události do historického a evropského kontextu.

Erik Tabery konstatuje, že Tomáš Garrigue Masaryk určil českému národu dva základní úkoly: žít v pravdě a humanismu. Sám byl připraven jít příkladem, i když byla většina proti němu a dokonce ho vyháněla z „řad národa“.

Po roce 1918 jeho program zvítězil, ale velmi brzy se objevily první trhliny. V roce 1938 a 1948 pak nemalá část československé společnosti zavrhla nejdříve humanismus a následně i demokracii. Obojí považovala za projev slabosti. Začala tak destrukce právního státu a hodnot, na kterých stát vznikl.

Během komunistické totality jsme neztratili jen svobodu, ale zbrzdil se i rozvoj společnosti a růst ekonomiky. Systém ponižoval společnost, aby ji lépe ovládal. Po marné naději v roce 1968 se až na konci sedmdesátých let zformovala skupinka odvážných, kteří řekli nahlas: chceme žít svobodně.

Třikrát obětí lži

Jak se to všechno mohlo stát? Proč jsme se na tak dlouho ocitli v totalitním systému? Mimo jiné proto, že se Československo stalo v historii hned třikrát obětí lži.

Poprvé v roce 1938, kdy svět uvěřil, že terorizuje německou menšinu. Podruhé v letech 1945 – 1948, tehdy veřejnost podlehla slibům, že komunisté zachovají demokracii a jen jí dají sociální rozměr. Potřetí pak v roce 1968, kdy prý zdejší obyvatelé čelili převratu fašistů, a proto je musela zachránit bratrská vojska. Lež dnes znovu nabývá na ničivé síle.

I když jsou naše dějiny plné tragických zvratů, můžeme se pochlubit také nebývalým množstvím intelektuálů, kteří dokázali temnotě čelit. Ať už to byl Masaryk, Havel, Černý, Peroutka, nebo Čapek. Přesto, či právě proto, byli intelektuálové nejčastějším terčem nenávistných útoků.

Mimo jiné i proto jsou dnes tak častým terčem útoků Ferdinand Peroutka a Václav Havel – když se zpochybní jejich myšlení a statečnost, co společnosti zbyde? Existují pak ještě nějaké společné hodnoty?

Východ, nebo Západ?

Kladení otázek je pro formování každé společnosti zásadní. Například se sami sebe už několik staletí ptáme, kam vlastně patříme: na Východ, nebo na Západ? Po 2. světové válce si Edvard Beneš myslel, že můžeme být mostem mezi. Ukázalo se to záhy jako fatální omyl.

Když se v roce 2004 Češi stali členy Evropské unie, zdálo se rozhodnuto: patříme na Západ. V poslední době ale přibývá hlasů, abychom se v cestě otočili, vystoupili z EU a dál šli sami. Vystoupení je možné, což vidíme na Velké Británii, ale přineslo by to zásadní změnu postavení v Evropě. V čase rostoucího zájmu Kremlu o naši zemi může jít o zásadní krok.

Českou cestu vždy výrazně určovali jednotlivci. Někdy to byl Masaryk, jindy Gottwald, nebo Havel. Porevoluční vývoj také výrazně ovlivňoval Miloš Zeman, jeho vliv pak narostl ještě víc ve chvíli, kdy se stal prezidentem. Každý politik se snaží vtisknout společnosti nějakou tvář. Jaký otisk by rád zanechal Miloš Zeman? A daří se mu prosadit obraz, který si vysnil?

Andrej Babiš

Role populismu

Prezident pro svou vizi získal důležitého spojence. V roce 2013 vstoupil do politiky nečekaný hráč – Andrej Babiš. Disponuje tak obrovským mediálním, podnikatelským a politickým vlivem, že to po roce 1989 nesnese srovnání. Andrej Babiš má šanci proměnit českou společnost silněji než jeho předchůdci. Má loajální stranu i voliče. Jeho ideologie ale není příliš čitelná, zahraniční experti ho označují za příkladného populistu.

Je to ale tak? A co to vlastně populismus je? Od roku 2015 je zmiňován stále častěji v souvislosti s reakcemi na uprchlickou krizi, která zasáhla Evropu. Populismus ale v sobě nese i pozitivní rozměr. Ukazuje totiž často, na co tradiční politici zapomínají.

Problém nastává ve chvíli, když se stává dominantní silou. Český populismus má svá specifika. Ačkoli nemáme velké národnostní menšiny a ani k nám uprchlíci moc nemíří, hraje téma „cizinci“ v české politice větší roli než v jiných zemích.

Letos slavíme sto let od vzniku republiky. Tehdy se nám Tomáš Garrigue Masaryk pokusil definovat politický úkol. Je na čase debatovat o tom, nakolik jsme obstáli a jestli jsme připraveni na velké výzvy, které na nás teprve čekají.

Z knihy čte Jan Kolařík v režii Hany Mikoláškové. Dramaturgie Alena Blažejovská.

autoři: Alena Blažejovská , Erik Tabery
Spustit audio