Egypt - země trvalého mimořádného stavu

Začátkem 80. let bylo na 18 měsíců odvoláno, ale poté, co byl roku 1981 islamisty zavražděn prezident Anvar Sadat, bylo stanné právo obnoveno, a trvá dosud, tedy už téměř dalších třicet let. A jak vyplývá z úterního hlasování v káhirském parlamentu, mimořádná opatření budou platit ještě další dva roky, navzdory hlubokému míru.

To znamená, že i nadále bude možné cenzurovat tiskoviny, odposlouchávat hovory, zatýkat lidi a rozhánět demonstrace tak, jak bude režimu vhod. V současné době je v Egyptě asi 10 tisíc lidí ve vězení bez soudního příkazu, a většinou jde o lidi, kteří podnikali politické nebo politice blízké aktivity, které vláda vyhodnotila jako nebezpečné.
Egyptské úřady ospravedlňují toto zákonodárství tím, že Egypt čelí nebezpečí terorismu, což je do značné míry pravda. Nyní prý však tato opatření budou uplatňována výhradně v případech boje proti terorismu. To ovšem domácí i zahraniční kritici považují za výmluvu, která má odrazit případné kritiky. Vláda totiž za ohrožení stability a podněcování k násilí označuje prakticky cokoli, co se staví proti ní.
Už v roce 2005 prezident Husní Mubarak slíbil Georgi Bushovi, který tehdy své egyptské spojence tlačil k větší demokratizaci, že vytvoří specificky protiteroristické zákonodárství. To mělo postihovat jen skutečně nebezpečné aktivity a nechal politický prostor otevřený.

Slib splněn nebyl, naopak. Tentokrát byl mimořádný stav prodloužen o dva roky, což pokrývá období následujících 18-ti měsíců, během kterých proběhnou letošní volby parlamentní, a příští rok volby prezidentské. Vláda chce mít tento proces pod kontrolou, i když samozřejmě nejde o volby zcela demokratické, protože egyptské zákony různým způsobem omezují, kdo například smí ve volbách kandidovat. V případě parlamentu jsou například zakázány strany založené na náboženství, což vyřazuje Muslimské bratrstvo, jež má jinak velkou podporu. V případě voleb prezidentských musí kandidáty schválit určité množství poslanců parlamentu - ten však ovládají převážně poslanci za Mubarakovu Národní demokratickou stranu.

Přesto se do dosavadního parlamentu zvoleného v roce 2005 dostala asi pětina opozičních poslanců – tehdy egyptský režim ustoupil prezidentu Bushovi, který to s demokratizací arabského světa opravdu myslel vážně. Tito opoziční poslanci většinou nějak neformálně souviseli s islamisty z Muslimského bratrstva, a v případě Egypta se tak potvrdilo to, co je na Blízkém východě všeobecně známo, totiž že opozici k různě tvrdým arabským diktaturám netvoří jemní liberálové a demokraté, ale spíše dobře organizovaní islamisté, kteří mají velkou oporu v části lidových vrstev nespokojených s neefektivními vládami.
I sám Bush po fiasku s úspěchem Hamasu v palestinských volbách, a poté, co zabředl do problémů s Irákem, přestal trvat na demokratizaci u svých arabských spojenců.
Prodemokratického aktivistu Ajmána Núra, který si v roce 2006 dovolil kandidovat proti Mubarakovi, egyptský režim navzdory americké nevůli na několik let uvěznil, a obnovení výjimečného stavu ukazuje, že režim neztrácí odhodlání pokračovat ve staré cestě.

Přesto se začíná hovořit o trhlinách v egyptském režimu, který v různých formách přežívá od konce 50. let jako srostlice armádní moci s Národní demokratickou stranou a státní byrokracií. Prezident Husní Mubarak už dávno překročil osmdesátku, a nikdo neví, zda bude chtít napřesrok kandidovat znovu – své funkční období by končil téměř jako devadesátník. Jeho zdraví navíc není nejlepší. Po sobě nezanechává jednoznačného nástupce, spekuluje se o tom, zda má šanci jeho uhlazený syn Gamal, který ovšem nemá spojení s armádou ani dalšími složkami moci, a nebo Umar Sulejman, dlouholetý Mubarakův spolupracovník, jenž už je ovšem také sedmdesátník. Nyní se objevil černý kůň v podobě Muhammada Baradeje, donedávna šéfa Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Ten se nedávno s velkou slávou vrátil do Egypta a mluví o tom, že by byl ochoten kandidovat ve volbách, pokud se zákony změní tak, aby soutěž byla demokratická. Za Baradejem se už spontánně seskupilo celé hnutí zejména mladých lidí, které má na facebooku 70 tisíc členů. Problém režimu je, že tohoto celosvětově známého muže nemůže jen tak zavřít do vězení, jako to udělalo s Ajmánem Núrem. A tak alespoň ve vládních médiích šíří přesvědčení, že Baradej byl příliš dlouho v cizině, a Egyptu se odcizil a domácím problémům nerozumí.

V pozadí se stále konsolidují islamisté spojení zejména se zmíněným Muslimským bratrstvem, a jak islamisté, tak sekulární liberálové v odporu proti režimu vytvořili alespoň dočasně jeden blok. Jak se ale shoduje většina odborníků, ani společně momentálně nejsou schopni tlaku státu čelit, a to přesto, že v posledních dvou letech se zejména Káhira opakovaně stala svědkem politicky motivovaných demonstrací za větší občanské svobody.

Je tu však ještě třetí síla, a ta se může ukázat jako rozhodující. Egypt, jako velká část jiných blízkovýchodních diktatur, není příliš ekonomicky úspěšná země. Hospodářské podmínky se pro mnoho Egypťanů zhoršují – průměrný Egypťan si například může dovolit maso už jen jednou či dvakrát za měsíc. Relativní novinkou posledních let jsou rozsáhlé stávky nespokojených dělníků, ale i vládních zaměstnanců. Někdy vydrží celé týdny, a vláda jim často nakonec ustoupí. Za posledních několik let se jich účastnily téměř dva miliony lidí. Je pravděpodobné, že až politický a ekonomický protest sroste do jednoho proudu a získá jednotné vedení, což se pravděpodobně stane, režim se bude jen s obtížemi bránit. Otázkou zůstává, kdo tyto protesty politicky a ideově zaštítí a povede, zda sekulární liberálové jako je Ajmán Núr či Muhammad Baradej, a nebo islamisté z Muslimského bratrstva. Pesimisté, kteří sázejí na druhou možnost, jsou možná spíše jen střízliví realisté.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.