Důchody a reforma

Na čem se asi všichni shodneme, je konstatování, že být důchodcem není zrovna terno. Člověk bývá ve stáří unaven, tělo trápí různé neduhy a duši podezření, že dobře už bylo. U penze jde tudíž o dvě věci. Za prvé o to, zda člověku zajistí holé přežití. Za druhé penze vyjadřuje, na kolik si společnost cení člověka, který ji svou prací spoluutvářel. Průměrná penze má u nás po novém roce činit 9111 korun. Na přežití to stačí, pokud člověk nemá nároky a je smířen s nouzí. O nějakém uznání vůči seniorům ovšem nemůže být řeč.

Nikdo to sice neřekne nahlas, ale dnešní kapitalistický stát, vyznávající soutěž, individualismus a osobní odpovědnost, z principu pohrdá zásluhami dnešních důchodců o režim, založený na kolektivním budovatelství. K tomu, jak známo, populace stárne a systému, který spoléhá na mezigenerační solidaritu, beztak hrozí kolaps. Jak zajistit, aby byl člověk ve stáří důstojně a spravedlivě zajištěn, je vážný politický problém. Petr Nečas svou představu valorizace důchodů líčil zrovna v den, kdy svět obletěla zpráva, jak velkoryse byl důchodově zajištěn pes miliardářky Leony Helmsleyové. V závěti mu odkázala dvanáct miliónů dolarů. Náš problém to, žel, neřeší. Je prakticky vyloučeno, aby se důchodce stal oblíbeným psem rozmařilého miliardáře.