Dozvuky gruzínského konfliktu na Blízkém východě

Mezi oběma zeměmi, které měly prominentní vztahy zejména v dobách sovětského režimu, se v poslední době obnovuje zvláštní druh spojenectví. Ten je dán mimo jiné tím, že Sýrie má už opět peníze na nákup zbraní, a to zejména díky íránské podpoře. Na ruské straně mají pochopení pro každého, kdo má zájem o ruské zbraně. A to proto, že zbývá jen málo trhů, které neobsadily západní zbrojovky využívající skutečnosti, že mnoho bývalých odběratelů ruského či sovětského zboží nyní patří k jinému politickému bloku. Ještě mnohem důležitější je ale psychologický a geopolitický aspekt celé věci. Rusko je rozhodnuto rozšířit svůj vliv a země, jako je Sýrie, se nechají snadno přesvědčit ke spolupráci.

Co to konkrétně znamená? Krátce poté, co se ukázalo, že Rusku operace v Gruzii neprojde tak snadno, Moskva chtěla ukázat, že se také tak lehce nedá. Využila k tomu mimo jiné skutečnost, že Izrael dodával Gruzii zbraně a dokonce se podílel na výcviku gruzínské armády, což média vydávala za ohrožení ruské bezpečnosti.

Rusko tedy nadhodilo tento diplomatický míček a umožnilo tím smečovat spřátelenému Damašku. Minulý čtvrtek zamířil do Moskvy na svou už třetí návštěvu během posledních tří let syrský prezident Asad, aby zde upevnil spolupráci obou zemí a dojednal ruské zbrojní dodávky. Sám Asad v rozhovoru pro ruský tisk uvedl, že má zájem o špičkové ruské stíhačky, protiletadlové zbraně, protitankové střely a také rakety systému Iskander určené k ničení pozemních cílů. Systém Iskander je schopen zasáhnout prakticky celé území Izraele. Moskva se ráda nechala veřejně žádat o zbraně, které by zkomplikovaly život nejen Izraeli, o který vlastně v tomto případě nejde, ale celému západu - o který jde především.

Současný blízký východ je totiž novou zástupnou frontou konfliktu, který se v posledních letech zformoval mezi západem a putinovským Ruskem. Asi tak, jako byla kdysi Korea nebo Vietnam zástupným bojištěm studené války. Vyzbrojení Sýrie moderními zbraněmi znamená například políček do tváře Francii, Německu a Itálii, které vyvíjejí velkou snahu, aby před Sýrií uchránily sousední Libanon. Posílení Sýrie je samozřejmě také nepřímým posílením Íránu, o syrských nástrojích, tedy Hizbaláhu a Hamásu ani nemluvě. A snad ani není třeba zvlášť připomínat, že Írán jadernou technologii získává právě od Ruska, a že Rusko má v Íránu v blízké instalovat vysoce výkonný protiletadlový systém S-300, který by tuto zemi zajistil proti americkému či izraelskému pokusu zničit jaderná zařízení. Tímto riskantním zapojením do komplikovaných blízkovýchodních vztahů se Rusko dostává tam, kde se chce vidět. Stává se zemí, se kterou se musí počítat, a to mu pravděpodobně stojí za to, aby vytvářelo problémy, které možná jednoho dne bude muset samo řešit - jako jsou třeba budoucí ambice jadernou zbraní vyzbrojeného Íránu.

Nyní budeme muset počkat, až si sedne prach, abychom viděli, jak daleko Rusko bude ochotno jít v případě Sýrie. Po několika dnech totiž Moskva zmírnila své formulace, a i když nepochybně některé moderní zbraně Damašku dodá, zmíněný raketový systém Iskander mezi nimi zřejmě nebude. Nepochybně také z obavy, aby si Moskva zcela nezavřela dveře ke spolupráci s Izraelem. Ten je sice politicky vzato západní zemí spolupracující především se Spojenými státy a Evropskou unií, ale s Ruskem také pěstuje úzké vztahy. Moskva má zájem na tom, aby se udržela mezi zeměmi, které jsou vnímané jako případní zprostředkovatelé mírových jednání. Rusko bylo zahrnuto do takzvaného blízkovýchodního "kvartetu", do kterého patří ještě USA, EU a OSN,- z tohoto prestižního klubu Rusko jistě vypadnout nechce. Rusko také vnímá Izrael jako důležitý zdroj High-tech, včetně vojensky využitelných technologií, a také nezapomínejme, že v této zemi žijí statisíce lidí z bývalého Sovětského svazu.

Nyní tedy Moskva hovoří o tom, že Sýrii dodá jen "obranné zbraně", které by prý nenarušily rovnováhu v regionu. To je ovšem také problematické, protože právě tyto zbraně rovnováhu naruší. V současné době je mezi Izraelem a Sýrií relativní vojenská rovnováha, zejména co se týče pozemní armády. Izrael má ovšem vzdušnou převahu, která zatím Sýrií bránila ve snaze získat Golanské výšiny, které si nárokuje, pomocí síly. Pokud Damašek od Ruska získá zbraně, které syrské území zabezpečí proti izraelskému letectvu, bude to znamenat zvýšení pravděpodobnosti střetu mezi oběma zeměmi. A tato šance na válku se ještě dále zvýší, pokud patron Sýrie, tedy Írán, bude v nejbližších letech schopen ze zálohy hrozit jaderným útokem.

Izrael nyní bude muset vyvinout maximální úsilí, aby Moskvu od tohoto obchodu se Sýrií odradil, ale pravděpodobně bez úspěchu, především právě kvůli šanci, kterou Moskva vidí v tom, že se na Blízkém východě prosadí jako důležitý hráč. Syrská ochota spolupracovat s Ruskem se možná zhmotní i v podobě stálé ruské přítomnosti v syrském přístavu Tartus na Středozemním moři, což by dále posílilo ruské pozice v této části světa. Už nyní zde kotví jediná ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov.

Celá věc je samozřejmě jen zviditelněná ruským dobrodružstvím v Gruzii, a otázky, jako jsou izraelské dodávky gruzínské armádě nebo protiraketová obrana v Polsku a České republice jsou jen záminkou. Vždyť už v minulých letech Rusko Sýrii odepsalo staré dluhy a dodalo jí protiletadlový systém Pancyr a další zbraně - a ruskou jadernou a diplomatickou spolupráci s Íránem, která kráčí stejným směrem, jsme už zmínili. Skutečnost, že Rusko politicky dospělo, se nepozná podle toho, že už se ho opět budou všichni bát, jak se asi v Kremlu domnívají, ale podle toho, že se bude chovat zodpovědně. Zatím ovšem v Moskvě dávají přednost tomu prvnímu, jak se to projevilo nejen na Kavkaze, ale i na Blízkém východě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .