Dostal jsem jízdní kolo a flintu. Ale náboje už nebyly. Příběh Hanuše Adamce
Nedávno jsme v Příbězích 20. století, věnovaných 70. výročí konce druhé světové války, zmínili velmi stručně osud Hanuše Adamce. Jeho osobní historie je však natolik zajímavá, že jsme se rozhodli představit ji ve zvláštním pořadu.
Předkové Hanuše Adamce, s výjimkou děda z matčiny strany, byli Češi: přesto byl členem Hitlerjugend a na samém sklonku války, v dubnu 1945, musel narukovat do německé armády.
Hanuš Adamec se narodil v listopadu 1928 v Ústí nad Labem. Jeho prarodiče přišli na sever Čech za prací a brzy „zapadli“ do německého prostředí. Adamcovi mluvili doma německy, ale stejně plynně uměli i česky.
Bydleli v Trmicích – a otec, člen sociální demokracie, se z dělnických profesí vypracoval na tajemníka městského úřadu. Za Čecha se vždy považoval, k české národnosti se přihlásil i roku 1934.
Rodiče rozhodli, že syn bude chodit do německé školy – dceru, o dva roky mladší, poslali pro změnu do české.
Hanuš vzpomíná, že na tom nebylo nic divného, ještě v polovině 30. let spolu prý Češi a Němci v Ústí vycházeli „běžně sousedsky“, národnost nebyla důvodem k nepřátelství.
Situace se začala měnit rok dva před Mnichovem, ale Hanuš říká, že jako kluk to nepocítil.
Po odtržení pohraničí v osmatřicátém zůstala jeho rodina v Trmicích: „Z Trmic a našeho okolí odešlo jen minimum lidí, z mého příbuzenstva, z rodin mých kamarádů, všichni Češi zůstali. Proč by odcházeli? Samozřejmě odešli někteří pracující ve státních službách, čeští učitelé…“
Na otázku „proč by odcházeli?“ je jistě snadná odpověď: protože Československo bylo „ořezáno“ způsobem, který byl pro mnoho Čechů nepřijatelný, a protože především mnoho lidí nechtělo žít v Německu a už vůbec ne v Hitlerově Německu. Rodina Adamcova se však rozhodla, že domov neopustí.
V roce 1939 Německo rozpoutalo válku, roku 1941 dostal Hanušův otec povolávací rozkaz do Wehrmachtu. Do války nechtěl, u odvodu se bránil potvrzením své české národnosti:
„Řekli mu: ‚Ano, jste Čech, to je v pořádku, ale jste občanem německé říše, máte svoje povinnosti a svoje práva.‘“ Odvedli ho, avšak pro špatné zdraví byl zařazen na administrativní práci do Litoměřic.
Hanuš Adamec nastoupil na obchodní akademii. Přijímacími testy prošel bez obtíží, musel ale splnit i další podmínku, vstoupit do mládežnické organizace Hitlerjugend. Říká, že mu to jako 14 – 15letému klukovi příliš nevadilo, vstoupili všichni kamarádi.
Povolávací rozkaz: 11. 4. 1945
V roce 1944 uzavřely německé úřady školy, včetně té Hanušovy, a tak nastoupil do továrny v Teplicích. Dělal kontrolora, přeměřoval písty do tankových motorů.
V podniku pracovali především totálně nasazení z nejrůznějších zemí Evropy, stmelovala je práce a stálé ohrožení nálety.
Když Hanuš dostal povolávací rozkaz – 11. dubna 1945 – plakali i jeho kolegové. Všichni věděli, že válka je prohraná, Německo poražené, a že kluci jako Hanuš jsou de facto posíláni na smrt.
V noci vyrazil s kamarádem na nádraží, doprovázely je maminky. Vlak projížděl přes vybombardované Drážďany do Chemnitzu. Dorazili na shromaždiště do nedaleké vsi:
„Přišli jsme do té obce 12. nebo 13. dubna. Co tam s námi mohli dělat? Tak jsme tam uklízeli. Fronta již byla blízko a jeden velitel pak říkal: ‚Jdeme, jdeme.‘ No tak se samozřejmě organizovaně šlo. Dostali jsme jízdní kola, měli jsme oblečení, pušky. Já si pamatuju, že mi dali belgickou pušku, ale patrony ne, protože je už neměli. Říkali: ‚Tu pušku si vem.‘ No, idiotismus. Tak jsme šli. Mně bylo 16 a byl jsem slabý kluk, šli jsme vzadu. Procházeli jsme obcemi a maminky tam stály na chodníku, plakaly. (…). A můj kamarád říkal: ‚Hele, dál nepůjdeme, zmizíme.‘“
Hanuš Adamec s kamarádem dezertovali, zahodili pušky. Do Chomutova je svezl německý důstojník, nebyli mu – v pracovních uniformách – nápadní.
Kousek za městem dohonili lazaretní vlak, naskočili a s hrůzou se dívali na trpící raněné. Šťastně se pak dostali domů.
Po válce Hanušův otec nastoupil jako dělník do továrny, kde zamlada pracoval, Hanuš dělal v zahradnictví. V létě jim začalo hrozit vyhnání z domova:
„Cestou za naším domem odcházelo mnoho známých s vozíky. Najednou někdo zazvonil, přišla skupina revolučních gardistů. My měli kufry připravené. Tatínek ale pověsil v kuchyni nezarámované portréty Stalina a Beneše, s gardisty mluvili s maminkou česky, já jsem jim taky řekl dobrý den – a oni z toho byli úplně blbí, že nejsme Němci. Pak přišel jeden, který nás znal, a řekl: ‚Necháme je ještě tady, musíme to projednat. No, a nakonec jsme směli zůstat.‘“
Pokud vás vyprávění Hanuše Adamce zaujalo, poslechněte si ho kdykoli nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.