Dominikán zkroucený na vozíku si dělal z estébáků legraci. Ti ho nechali, protože se báli božího trestu

13 fotografií

Z domu se ozýval zpěv, modlitby, scházeli se tu na bytových seminářích „nebezpeční“ disidenti, bývalý političtí vězni Zvěřina, Mádr, Hrdlička, Duka a stovky dalších intelektuálů z celé republiky. Z domu si odnášeli samizdaty a letáky, které psali a tiskli přímo u Julka na počítači značky Commodore. Estébáci o tom věděli, ale nezasáhli. Byli pověrčiví, báli se božího trestu.

Stalo se to v roce 1971. Do třídy na základní škole v Šumperku přišel učitel s lékařem. Děti měly být očkované proti žloutence nejnovějším sérem vyrobeným v Sovětském svazu. Někdo se rozplakal, bál se injekce. Učitel žáky nabádal ke statečnosti: „Tak, kdo půjde první?!“

Přihlásil se premiant a předseda třídy devítiletý Julius Varga zvaný Julek. Následně onemocněl těžkou formou dermatomyozitidy. Nikomu dalšímu ze třídy se nic nestalo.

Julkovo tělo na sérum reagovalo šokujícím způsobem. Začalo produkovat látky útočící proti jeho svalům, kůži a vnitřním orgánům. Atrofie svalů rychle postupovala, vyzáblé tělo se zkroutilo a pokrylo se bolestivými strupy. Ruce měl tenké jako klacíky, prsty připomínaly až zvířecí hnáty. Znehybněl.

Celé roky ležel na lůžku, lékaři si nevěděli rady a předepisovali mu léky tlumící bolest. Na jednom prstu si nechal narůst delší nehet, aby s ním dokázal otočit stránku v knížce.

„Bylo to opravdu moc těžké. V patnácti letech se s tím ještě nesrovnal. Byl i docela zlý. Když jsem ho koupala, moc ho to bolelo a jednou mi řekl i něco ošklivého a já mu dala pohlavek. Tatínek mi vynadal přímo před synem, strašně moc ho to zasáhlo,“ vypráví jeho maminka Dana Vargová.

O nemocného syna se obětavě starala až do jeho smrti v roce 1996. Kdybyste se Julky Vargy zeptali kolem jeho osmnácti, jak se s tím vším vyrovnává, odpověděl by podle Dany: „Bůh takovým těžkým křížem obdarovává jenom ty, o kterých ví, že to vydrží.“