Dokument: Obrodný proces ve Vinárně U Pavouka

Byl to pochopitelně eufemismus pro explozi, jejímž cílem aspoň ze strany obyčejných lidí nebylo nic menšího než změna komunistického systému v aspoň částečnou demokracii.

Jako mnoho jiných termínů se i „obrodný proces“ stal zanedlouho majetkem dějepisu. O to překvapivější je, že se svého času dostal i do legendárního rozhlasového pořadu „Vinárna U Pavouka“.

Jaro v Dykovce

Překvapivé je to proto, že duchovní otcové Vinárny U Pavouka, tehdejší redaktoři armádní redakce Čs. rozhlasu Zdeněk Svěrák a Jiří Šebánek, se v tomto pořadu, vysílaném už od konce roku 1966, nepokoušeli o satiru, natož politickou. Jenomže vařícímu kotli událostí jara 1968 prostě nešlo uniknout. 

Legendární měsíčník vznikal na detašovaném pracovišti – v rozhlasové vile v Hviezdoslavově, později Dykově ulici. Od začátku se tvářil jako přímý přenos z hudebního „jazzového salonu“, přičemž hudba byla prokládána více méně absurdními dialogy s návštěvníky vinárny. 

Celý nápad vznikl z tvůrčího přetlaku a zároveň jako obrana proti rutině – přece nebudeme pořád jen reportovat přímé přenosy ze spartakiád a podobné věci, uvažovali Šebánek se Svěrákem. Brzy se podařilo pořad zalidnit celou řadou postav, mezi nimiž se také objevil jakýsi řidič parního válce Jára (da) Cimrman.

Nadřízený obou redaktorů Slavomil Vondrášek prý tento pravidelný úlet trpěl s laskavou tolerancí, jenom poměrně brzy autory požádal, aby armádní ráz pořadu spíš potlačili. Přesvědčovat činitele na MNO (ministerstvu národní obrany, pro nepamětníky), proč právě armádní redakce toto má vyrábět a vysílat, asi nebylo právě snadné.

Barman dostal příležitost – k nápravě u dřezu

Když posloucháme záznamy jarních Vináren roku 1968, postřehneme i dobové politické narážky, byť trochu zakamuflované, a také překvapivou dávku černého humoru. Například dialog se zřízencem Hůlou o tom, jak se připravoval na sebevraždu, ale nakonec si to rozmyslel kvůli přílišnému vytížení Veřejné bezpečnosti (autoři tady naráželi na dobové události okolo generála Šejny).

Busta Járy Cimrmana, jediná jeho dochované podoba, poničená při napařování klobouků J. Lešnerem (z výstavy pod petřínskou rozhlednou)|foto: Marek Kuchařík,Český rozhlas

Podobně to bylo i s oním obrodným procesem – v podniku se údajně rozjela vlna demisí a odvolání, od číšníka až po topiče (k tomu citát: pod palbou kritiky se ocitl i barman Karel Uhl, který si získával lacinou popularitu svým falešným úsměvem…). 

Za pozornost rozhodně stojí i rozhovor s Cimrmanovým sousedem Padevětem o rehabilitaci Járy Cimrmana a také o jeho pojmu takzvaných Lihových milicí. Ostatně i avizovaný Klub přátel tohoto génia se svými rigidními pravidly, včetně nemožnosti z něj vystoupit, nápadně podobal členství v jisté nejmenované vládnoucí straně („Přátelství s Járou Cimrmanem je nedělitelné…!“)

Co jsme to vlastně dělali?

Zdeněk Svěrák|foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Tuto otázku si kladl Zdeněk Svěrák po letech v rozhovoru s Jitkou Škápíkovou. Neodpověděl na ni přímo, ale v zásadě je zřejmé, že i když se jejich tvůrčí cesty později rozešly, Svěrák i Šebánek na těchto pořadech začali vybrušovat styl, který nakonec přežil do dneška. 

Nebyl ve vleku aktuálních událostí, ale jeho síla byla jinde – v pečlivě napsaném a civilně interpretovaném scénáři, který si pohrával s dobovým jazykem, s myšlenkovými stereotypy a zažitými modely chování socialistického občana. Všechno bylo jakoby v normě, ale něco tu nehrálo. Mnoha posluchačům to připadalo podezřelé – některým jako pitomost, dalším postupně jako zcela nový druh skvělého humoru se záblesky geniality.    

Divnej pěknej rok, hlavně to jaro, zhodnotil to po letech Zdeněk Svěrák. A dodává, že i když tímto rokem krásná šedesátá léta tragicky skončila, pro autory Vinárny U Pavouka to bylo alespoň vyléčení z bludu, že tato ideologie je zlepšitelná a reformovatelná, že může mít lidskou tvář. Na konci léta 1969 pak sami z rozhlasu odešli, aby předešli vyhazovu. Iluzím byl konec a čas se naplnil.