Může černý kontinent proměnit bělocha? Odpověď hledá dokument Jiřího Pasze Afrika mi změnila DNA

Moje šestá cesta do Afriky mě vede do Zambie, o které toho moc nevím. Reaguji na pozvání kamarádky Martiny, která v Africe založila rodinu. Zambie je jejím domovem. Přitom náš původní domov jsou dvě sousedící vesnice ve Slezsku. Naposledy jsme se viděli při studiích v Olomouci, teď nás čeká setkání na opačné straně rovníku.

Martina mě zve na šestý ročník filmového festivalu Sotambe, který založila s parťákem Danym a dosud jej řídí. Mám se stát součástí programu festivalu. Povedu workshop o stereotypech a předsudcích, jež patří mezi hlavní témata, kterými se jako novinář a fotograf zabývám.

Beru s sebou přítelkyni Adélu, psycholožku a neurovědkyni, ona na festival balí pro Zambijce překvapení, virtuální realitu.

8 fotografií

Přijď a dívej se!

Tohle je oslava Zambie a Afriky! Na zahajovací večer se sjela filmařská a umělecká smetánka země a regionu, čeká nás místní Cannes, místní Vary. Všichni jsou vymódění, skvěle naladění, je to přehlídka pestrosti a odhodlání posouvat hranice možného.

Jenže nejsme ve Francii ani Česku, ale v zemi, jež je na indexu rozvoje 146. mezi 190 zeměmi. Lidé se tu dožívají o dvacet let méně než Češi, vydělají si průměrně měsíčně necelých šest tisíc a polovina se jich potýká s chudobou, o jaké nemáme v Evropě páru. Mnoho lidí tu žije v chýších z hlíny a slámy, nemají přístup ke kvalitní vodě, rozumnému záchodu nebo zdravotnické péči.   

Čtěte také

Bílá nosí smrt. Oceněný dokument o stigmatizaci albínů v africké Ghaně

Už zahájení festivalu ale boří stereotypy, které máme o Africe z médií. Na střeše obřího nového obchoďáku, plného zboží z celého světa, se děti prohánějí na jezdících elektrických lvech. Promítá se výhradně místní produkce.

Program zahajuje dokonce historicky první zambijský horor. Důkaz existence zdejší střední třídy, která touží být globální – má méně důvodů se bát v životě, chce se bát v kině.

„Autentický“ příběh Afriky vyprávějí cizinci

Na zahájení se krátce stihneme pobavit s přetíženou, ale šťastnou Martinou, já si dělám kontakty na další rozhovory. Jsem zvědavý, jestli budou i místní ochotní se pobavit o věci, která mě trápí: proč nám vzájemné předsudky a rasismus tak komplikují životy?

V hotelovém baru vyzpovídám českého velvyslance, který napravuje stereotypy o migraci, ze Zambie nikdo neutíká, spíše do ní. Co podle něj máme společné? A mohou Zambijci rozumět českým komediím?

Když se začnu bavit s umělci na festivalu, vynoří se jasný vzorec a jasná poselství. Básnířka Vanessa a její přítel, básník Musa, scenárista a herec Henry Sakala tvrdí, že hlavní problém je, že my běloši neznáme Afriku osobně, ale hlavně z médií.

Neřvi na mě Mzungu!

Věc, která mě štve a není to v Africe poprvé, je, že na mě místní pokřikují. Že jsem atrakce. Něco nevídaného. Jen kvůli barvě kůže. Někdy nemohou odolat pokušení si na mě šáhnout. Často si docela sebevědomě řeknou o peníze.

Proč to tak je? Co si vlastně myslí Zambijci o běloších? I na mém workshopu máme prostor se bavit o tom, jak vznikají mezi Evropany a Afričany tahle nedorozumění. Workshop pro místní novinářské talenty jsem nazval The Switch: Přepínač.

Pokřikování "bělochu, bělochu!" bývá místy roztomilé, po tisící jde trochu na nervy|foto:Jiří Pasz, Český rozhlas

Černobílé páry

Zuzka s manželem Chrisem, vynikajícím tanečníkem latinoamerických tanců|foto:Jiří Pasz, Český rozhlas

Tuším, že klíčové pro porozumění tomu všemu budou rozhovory s dvěma páry, které oba světy propojují nejintezivněji. Martina a Akim, Zuzka a Chris.

Pro ně to není jen otázka filozofických nebo společenských debat, ale věc každodenního fungování. Musí se učit jeden od druhého i vyrovnávat s tím, jak je přijímají lidé okolo. Je řešením láska?

Martina Hájková Mwanza s manželem Akimem a dcerou Chikondi doma na zahradě|foto:Jiří Pasz, Český rozhlas

Více uslyšíte v dokumentu, poslechněte si ho.