Dočkáme se dohody mezi církvemi a státem?

Takto je to téma, které nepřináší politikům zrovna kladné body. Naopak značná část veřejnosti není navrácení církevního majetku zrovna nakloněna, nebo to nepovažuje za podstatné téma.

S trochou zjednodušení se dá tvrdit, že kdyby KDU-ČSL nebyla v parlamentu, těžko by se nějaká jiná strana vztahu státu s církvemi chopila tak, aby tento problém opakovaně otevírala a snažila se ho dovést ke zdárnému konci. Tedy k takovému narovnání vztahu mezi státem a církvemi, které by uzavřelo dlouholeté spory.

Svým způsobem kuriózní je skutečnost, že nevyřešení majetkových poměrů komplikuje život více městům a obcím, než církvím. Nakládaní se stovkami hektarů půdy a s celou řadou nemovitostí je totiž kvůli sporům blokováno a může brzdit rozvoj daného území. Takže starostové v těchto místech by přivítali uzavření sporů a získání určité právní jistoty v oblasti majetkových vztahů.

Z tohoto úhlu pohledu je dobře, že se ledy pohnuly a že by do sněmovny měl putovat vládou schválený návrh příslušného zákona. Vzhledem k tomu, že se na jeho vzniku podíleli představitelé všech tří koaličních stran a že ho jako celek neodmítají sociální demokraté, teoreticky by mohl mít šanci na přijetí. Problém je v tom, že postoj politiků k této normě může být momentálně ovlivněn něčím jiným než jejím obsahem.

Kabinet totiž načasoval projednávání zhruba dva týdny před prezidentskou volbou. V ní chtějí občanští demokraté prosadit Václava Klause. K tomu potřebují i podporu lidovců. Nelze se tudíž divit tomu, že aktivita politiků týkající se církevního majetku vyvolává spekulace. Konkrétně před několika dny vedení KDU-ČSL doporučilo svým poslancům a senátorům volit Václava Klause. Pár dnů po tomto prohlášení pak vláda celkem hladce schválila návrh na majetkové vyrovnání státu a církví. Přitom by nebyl problém zařadit tento bod na jednání až pár týdnů po volbě a vyhnout se podobným spekulacím.

Ostatně až ve sněmovně se ukáže v jaké podobě a zda vůbec bude zákon přijat. Už nyní se z řad občanských demokratů ozývají první kritické hlasy. Hlavně kvůli způsobu, jakým by mělo k majetkovému vyrovnání dojít. Mělo-li by jít o jakousi formu restituce, pak nebylo dosud běžné, aby v případě vyplácení majetkových náhrad byla suma úročena. Podle hrubých odhadů by úroky mohly činit zhruba čtyři miliardy ročně.

Při takovémto způsobu peněžní náhrady by se mohly objevit soudní spory, ve kterých by se jiní než církevní restituenti mohli domáhat podobného přístupu státu. V určitém extrémním případu by mohlo dojít ke zpochybnění restitucí jako celku. Zkrátka otálení s navrácením církevního majetku názorně ilustruje, jak obtížně se napravují křivdy spáchané komunistickým režimem a jak se podobné záležitosti s postupujícím časem ještě více komplikují.

Je tudíž chybou politiků, že takovéto problémy nebyly vyřešeny hned v prvních letech po pádu komunistického režimu. Tím spíš, že už v roce 1991 zazněl příslib státu, že majetek církvím předá. Jak ukazuje realita od slov k činům je od té doby pořád daleko. Počkejme si po prezidentské volbě, zda dojde skutečně k definitivnímu uzavření sporu mezi státem církvemi. V té době by totiž měly politické strany jasně vyložit karty na stůl. A lze si představit, že se objeví celá řada návrhů, jak znění zákona změnit. Takže se může stát, že ve sněmovně nakonec nebude přijat.

Pak slovy kardinála Miloslava Vlka bude církev čekat další léta, až politická vůle dozraje. Problém je v tom, že v silně ateistické České republice to nemusí být nikdy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .