Do Německa převedl stovky lidí, ale zradili ho kamarádi
František Wiendl v roce 1949 převáděl přes střežené česko-německé hranice zoufalé lidi, které stíhala StB. Vojáky, rodiny s dětmi, sokoly, skauty. Dokázal je zachránit, ale za svoji laskavost a vlastenectví zaplatil desetiletým žalářem. Zradili ho kamarádi.
Hrdinou Františka Wiendla byl jeho otec, tesař a legionář z 1. světové války. Dodnes si pamatuje jeho až hororové příběhy z Ruska během bolševické revoluce v roce 1917. „Táta vyprávěl, jak třeba majitele podniku chytili bolševici, rozřízli mu břicho, nacpali do něj slámu a zapálili. Varoval mě před komunisty,“ popisuje Wiendl, který vzhlížel k tátovi i v době 2. světové války.
Odbojová skupina Lidice
Kolem jejich rodiny se vytvořila odbojová organizace. V době heydrichiády jeho otec čekal, kdy si pro něj přijde gestapo. „Jednomu zatčenému se podařilo poslat z vězení moták, že nemusí mít strach, že o něm během výslechů nepadlo jediné slovo, a tak táta přežil celou válku,“ vzpomíná pan Wiendl, který se přidal k rodinnému odboji. Založili skupinu Lidice. S přáteli sbírali peníze pro vdovy po zavražděných odbojářích a shromažďovali zbraně, protože se připravovali na povstání.
Skupina Lidice se pak sloučila s dalšími z okolí Klatov a odbojáři navázali rádiové spojení s Londýnem. Organizovali tajné letecké shozy zbraní: „Na smluvené louce u lesa plály ohně a čekalo se na balíky se zbraněmi. Celou noc. Doteďka nevím, proč letadla nedorazila,“ směje se tehdejším válečným neúspěchům pan Wiendl.
Na začátku roku 1945 je navštívil nacistický kolaborant a sdělil, že jeho otce v nejbližších dnech zatkne gestapo. „Myslím si, že si chtěl udělat alibi na konci války. Ale tátu zachránil. Ten utekl a do konce války se skrýval u známých,“ popisuje Wiendl. On sám během květnového povstání v roce 1945 velel asi 30 starším klatovským občanům, kteří měli v květnových dnech přepadnout stadion s německou posádkou.
Na stadionu na okraji Klatov se přihodilo něco nevídaného. Tehdy dvacetiletý Wiendl promluvil s německým velitelem. Vojáci pak složili zbraně, nastoupili do útvaru a v doprovodu starších obyvatel Klatov odpochodovali do kasáren. „Víte, tihle už měli války dost. Stačilo jim říct, že jim zaručíme bezpečí, že Američanům vysvětlíme, že už bojovat nechtějí, a bylo po válce,“ usmívá se Wiendl. V centru Klatov a v dalších nedalekých městech přitom při přestřelkách s německými vojáky zahynuly desítky povstalců.
Otec se zamotal v křoví a chytila ho milice
Wiendl po válce studoval vojenskou školu. Výcvik mu skončil předčasně, protože ho zatkla StB. To se stalo nedlouho po únoru 1948. S otcem a přáteli, lékařem Krbcem, Prantlem a Štorkem, nakoupili kbelíky bílé barvy a na prkenné ohrady psali protikomunistická hesla.
„Jednou šli na noční akci – můj táta, Prantl a Krbec. Táta s Prantlem někde psali, když je zpozorovala hlídka milicionářů. Prantl byl mladší, takže jim utekl. Táta utíkal na druhou stranu a zamotal se do křoví,“ vypráví František. Z křoví ho vytáhli ozbrojení komunisté a vedli mezi sebou na stanici. Prantl však na nic nečekal, vytáhl pistoli a začal střílet.
„Samozřejmě nemířil na ně. Byla tma a měli tátu. Jenomže nějaká kulka nešťastnou náhodou zasáhla do nohy z odrazu jednoho z té hlídky,“ vypráví Wiendl, jehož otec se nabídl, že plačícího milicionáře vezme na záda a odnese do nemocnice. Druhý příslušník to však odmítl, že se o kolegu postará sám. Otec Františka Wiendla toho využil a utekl.
Druhý den si StB přišla nejen pro jeho otce a maminku, ale za pár dní zatkli preventivně i jeho. „Ale pustili nás. Neměli důkazy. Já byl tu noc na výcviku v Medlánkách, maminku pustili po několika měsících, otce až po 7 měsících.“ U soudu svědčili lidé, které Wiendlova maminka obešla a přemluvila je, aby potvrdili, že její syn byl celou noc u nich.
Cestu přes hranice našel na mapě
V době, kdy jeho rodiče seděli ve vyšetřovně, zabušil na dveře u Wiendlů jistý pan Schneider. Tvrdil, že ho stíhá komunistická policie a nutně potřebuje přes hranice. Prý ho posílá Pospíšil. František Schneidera neznal, ale u Pospíšila měli auto v opravě. Jeho otec o něm mluvil jako o vlastenci. „No tak jsem ho měl na krku. Sedl jsem k mapě a našel si cestu. To byl můj první přechod. Dovedl jsem ho až k prvnímu stavení v Německu, kde se svítilo. Ti lidé v chalupě jen kroutili hlavou, jak to, že tam nezůstanu a vracím se,“ říká František, který si neuměl představit, že by opustil rodiče.
Teta, která se o mladičkého Františka starala v době, kdy jeho rodiče věznili, zjistila, že nebyl celou noc doma. Prozradila to synovi Václavovi a ten dohodil další uprchlíky. Postupně se František Wiendl napojil přes další uprchlíky na ilegální odbojové skupiny a ty mu začaly posílat vojáky, sokoly, skauty a politiky, kteří prchali před novým režimem. Za tuto nebezpečnou službu Wiendl nebral tak jako jiní peníze. Jen jednou mu na hranicích při podání ruky vtiskla do dlaně malý zlatý penízek maminka s dítětem, které převedl. František ho pak dal své ženě, která ho nosila na krku.
František Wiendl se zkontaktoval s agentem chodcem Aloisem Suttým, kterému se podařilo prchnout z komunistického lágru. Ve vězení se Suttý seznámil s vězněným otcem Františka. Agent-chodec úspěšně přešel do Německa a vstoupil do služeb americké tajné služby CIC.
„Lojza začal chodit pravidelně přes hranice. Bál se jít hlouběji do Československa. StB po něm všude pátrala. Takže jsme mívali srazy u Stříbrného mlýna nedaleko hranic. Tam mi dával dopisy, které jsem pak osobně roznášel třeba letcům RAF. Já mu zase předal skupinu uprchlíků, které dovedl až do Německa,“ popisuje František Wiendl. K Wiendlově převaděčské skupině se po propuštění připojili i jeho otec, přátelé a odbojáři z války Štorek, Prantl a lékař Krbec.
Z přátel se stali estébáci
Chirurg Krbec měl bohaté zkušenosti s operacemi střelných zranění. Získal je za války v partyzánské skupině, kde se spřátelil s jistým Rudou Novákem, četníkem Kocinou a Basákem. Ze všech tří se po roce 1948 stali agenti StB, což Krbec netušil. 20. listopadu 1949 na něj jeho „přátelé“ z války přichystali past. Krbce požádal Novák, zda by nedostal Basáka za hranice.
Krbec ho dovedl za Wiendlem, který ho připojil k sedmičlenné partě, která šla tu noc za hranice. Měli sraz s agentem Suttým u Stříbrného mlýna, kam je František Wiendl s Prantlem přivezli v dodávce. Suttý skupinu převzal a vedl na hranice. Asi kilometr před čárou, po několikahodinovém nočním pochodu, Basák zničehonic vytáhl pistoli a zaječel: „Ruce vzhůru, ve jménu zákona, jste zatčeni!“ Když na něj Suttý vytáhl samopal, estébák vzal nohy na ramena.
To už byli Wiendl a Prantl zatčeni. Suttého tajná policie zatkla až o pět měsíců později v usedlosti na samotě, kde se skrýval. Bez střílení se to neobešlo. Po přestřelce zůstal ležet s prostřeleným břichem jeden z policistů. Suttý u soudu dostal trest smrti. U výslechu Wiendl vzdoroval. Dokola opakoval, že jel s Prantlem pro jablka. Po měsíční korekci, nakládačkách a výpovědi Basáka nakonec připustil, že převáděl. Dostal 18 let a odseděl si 10. Dnes předsedá pobočce Konfederace politických vězňů v Klatovech.
Basák měl výčitky svědomí a oběsil se
Po roce 1990 si Wiendl pořídil diktafon a vyhledal bývalého estébáka Nováka. Tvrdil, že se zajímá o partyzány. Novák ho přijal a vyprávěl hrdinské legendy z války. Wiendl ho však přerušil, že chce znát pravdu, jak to tenkrát bylo s Basákem.
„Novák byl grázl. S úšklebkem mi vyprávěl, že za ním Basák přišel v roce 1968, kdy se poměry uvolňovaly. Měl špatné svědomí. Novákovi přinesl 20 tisíc korun, které dostal za estébáckou akci v listopadu 1949. Novák se mu vysmál, že prý si je má nechat, když si je zasloužil. Basák to nevydržel, šel a oběsil se,“ popisuje Wiendl, který nahrávku s další dokumentací zaslal Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu.
Vše mu vrátili s oznámením, že udavačství není trestné. Nahrávka se pak někde ztratila během stěhování rodiny Wiendlů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
