Dětství za normalizace, přetlak u přijímaček, dospělost v devadesátkách. Jak se žilo Husákovým dětem
Generace zvaná Husákovy děti stále patří k té nejpočetnější v Česku, ukázalo to i sčítání lidu v roce 2021. Říká se tak lidem narozeným v sedmdesátých letech během nedlouhého babyboomu, který, jak se traduje, vyvolala vládní propopulační politika. V čele komunistické strany a fakticky i země tehdy stál Gustáv Husák. Proto zmíněné silné ročníky sedmdesátých let nesou jeho jméno. Je to spravedlivé označení? A jak dopadlo na životy konkrétních lidí, že se narodili v jedné vlně?
Pojem Husákovy děti tak úplně spravedlivý není. Tyto děti totiž byly potomky extrémně silných populačních ročníků z konce války a prvních poválečných let.
A především – zmíněná prorodinná politika byla připravena už před Husákovým nástupem do vedení země. Připravila ji mezioborová skupina ustavená už v polovině šedesátých let, která měla za úkol zvýšit porodnost setrvale klesající od konce války.
Čtěte také
Skupina navrhla řadu opatření, jako například zvýšení mateřského příspěvku, prodloužení mateřské dovolené nebo zavedení takzvaného porodného pro všechny. Navržené kroky byly od konce 60. let postupně zaváděny do praxe.
Tato patření a skutečnost, že rodiny zakládali lidé narození na konci čtyřicátých let, způsobil, že se v sedmdesátých letech ročně rodilo v průměru o čtyřicet tisíc dětí víc než v předchozím desetiletí.
Trend vyvrcholil v roce 1974, kdy přišlo na svět více než 190 tisíc dětí. Pak počet novorozenců pomalu klesal. V osmdesátých letech se dostal opět na úroveň šedesátých let.
Mládí v divokých devadesátkách
Stát na zvýšenou porodnost v sedmdesátých letech reagoval se zpožděním, proto se rodiče zejména dětí z počátku babyboomu potýkali s nedostatkem míst v mateřských školkách; leckdy bylo potřeba zvětšovat školy.
Čtěte také
Husákovy děti kvůli své početnosti měly také menší šanci než jiné generace, že se dostanou třeba na gymnázium nebo na vysokou školu.
Přestože jako generace nesou jméno muže, který je symbolem normalizace, jsou generací, která socialistický režim poznala jen v mládí nebo dětství, do zaměstnání ale nastupovala zpravidla už v nových poměrech. A především své mládí prožila sice v divokých, ale zároveň velmi uvolněných devadesátých letech.
Generace narozené po ní nejsou zdaleka tak početné a lidé narození v sedmdesátých letech stálé zůstávají nejsilnější generační kohortou. Co jim to přineslo a přináší? Co to znamená pro společnost? Na to se ptá Téma Plus.
Související
-
Až bude Gustáv Husák viset na větvi – zpívali, pili pivo a poslouchali Svobodku
V roce 1970 poslal královéhradecký soud do vězení tři mladíky: Jeníka, Doubka a Dolenského. Nejvíc dostal čtyřiadvacetiletý Miroslav Jeník – deset měsíců.
-
Totální blahobyt odložen na neurčito. KSČ se za normalizace nechtěla nikam hnát, jen udržet
Normalizační stabilita se v 80. letech stávala čím dál dýchavičnější. Politická represe sice rostla, ale jinak šlo o období postupného útěku od ideálů k pragmatismu.
-
Spletli jsme se. Normalizaci nemuseli všichni nenávidět, myslí si historik Suk
Proč se neumíme bavit o tom, jak jsme žili za socialismu? Spisovatel a historik Jiří Suk prozradí, jestli jsou na antikomunisty a revizionisty rozděleni i historici.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
