Děti jsou poslední státem diskriminovanou skupinou. Tak dceru učím sama, přiznává Staňková z iniciativy SvobodaUčení.cz

27. červenec 2018
Dítě u počítače na domácí výuce

Svou 10letou dceru nedala do školy a učí ji sama, v tzv. unschoolingu. Důvod? Nelíbí se jí autoritativní školský systém, který tady máme. Taky odmítá, že by se jakékoli dítě nechtělo vzdělávat. Za „nechuť“ ke škole prý může zničená vnitřní motivace.

Členka iniciativy SvobodaUčení.cz a propagátorka domácího vzdělávání Zdeňka Staňková tvrdí, že dceru učí přesně podle litery zákona. „Jsme na domácím vzdělávání, protože to je jediný způsob, jak tady svobodně fungovat a žít,“ říká.

Každé dítě musí být „zapsáno“ v nějaké škole, která je registrována u ministerstva školství a může vydávat vysvědčení. Stejně to má i malá Lucie a musí projít i půlročním přezkoušením. Matka (a učitelka) si prý ale není vůbec jistá, v jakém ročníku teď dcera vůbec je.

Chci ji držet mimo systém

„Protože to moc neřešíme. Myslím, že je teď ve 3. třídě, ale dala jsem jí odklad. Abychom co nejdéle vydrželi mimo systém a přitom dostáli povinným požadavkům,“ vysvětluje. Prázdninový den se tak u nich neliší od školního, případně víkendového, protože prý neoddělují zábavu od učení. „Naše dny jsou tak různé, jak různý je i svět kolem. A protože má v pondělí dcerka hru na kytaru, tak se náš čas řídí podle hraní na kytaru,“ říká Staňková.

Unschooling je vzdělávací metoda založená na zásadě, že sám vzdělávaný si určuje, co, kdy a jak se naučí. Metoda unschoolingu se diametrálně liší od klasického školského systému, vycházejícího z modelu 18. století.

Je unschoolig vhodný pro každého? „To není, protože vlastně nikdy nic není vhodné pro každého. Stát unifikuje systém vzdělávání a pro alternativy v něm místo není. Sám rozhoduje, co je správné se učit, a co ne, a co a proč nejde… Je škoda omezovat vzdělávání a vědění jen na místa, která se nemají šanci přizpůsobovat tak rychle se měnícímu světu kolem nás. Protože než se tady nějaký zákon vůbec přijme, prosadí a začne platit, je dítě ze školy už dávno venku,“ tvrdí.

Nechci aby poslouchala autority  

„Když se nebudete učit, půjdete do školy,“ straší svoje děti Radim Ucháč. Domácí výuka se mu osvědčila

Radim Ucháč

Škola hrou je v rodině teologa Radima Ucháče. Děti se vzdělávají doma a pilně se učí, aby nemusely chodit do školy. Pak už mu zbývá čas jen na vlastní projekt: na pomoc nechtěně těhotným ženám.

Nebude dceři v životě chybět komunikace a práce v týmu, kterou jí rodiče dát nemohou? „Nejsme jen ve dvou, ale máme kolem sebe spoustu lidí a přátel, a to i Lucka. My ale nemusíme poslouchat autoritu jen protože je to autorita. Byla bych ráda, aby Lucinka poslouchala jen toho, o kom si myslí, že za to stojí. Ne autoritu s postavením, které jí někdo dal. Pokud jí někdo rozkazuje něco proti jejímu vnitřnímu přesvědčení, a jejímu smyslu vnímání morálky, tak si přeji, aby dokázala říct, teď neposlechnu.“

Rozdíl mezi školou a zaměstnáním je podle Staňkové v tom, že do práce jdeme dobrovolně. „Můžete ale dobrovolně odejít nebo třeba nepracovat. Už dávno neplatí zákony, které by vám přikazovaly pracovat. Děti jsou poslední skupinou lidí, která je diskriminována. Tím, že o nich někdo rozhoduje kde a kolik času mají kde trávit.“

Všechny děti se chtějí učit

A co ti méně odpovědní? „Nemyslí si, že existují lidé, nebo děti, které se nechtějí učit. Existují jen ti, u kterých byla někým (nebo něčím) zvenčí zničena vnitřní motivace.“ Když nám tuto nutnost k motivaci dává někdo zvenčí, tak přestaneme rozumět sami sobě. Kdo jsme, jestli děláme, co chceme nebo nám to někdo přikázal.

„Autoritativní výchova samozřejmě funguje, ale za jakou cenu? Když vám pořád někdo říká, co je dobře a co špatně, jak se kde chovat a co dělat správně? Pak, když ve 30 vyjdete vysokou školu, nevíte co s sebou… Pak se z toho v dospělosti léčíte a hledáte sami sebe u psychologů na nejrůznějších terapiích,“ dodává Zdeňka Staňková.