Chaos s Nikitou aneb Atomová válka na spadnutí a s kým půjde třetí svět?

Právě diktátorův odchod umožnil velmi krutou korejskou válku, jež byla prvním horkým konfliktem studené války, ukončit.

Čtěte také

Jak a proč to všechno začalo aneb Jak může být válka, je-li to opravdu válka, studená? (1. díl)

Když se ale Nikita Chruščov propracoval do čela sovětské říše, nejprve do funkce prvního tajemníka komunistické strany a posléze i předsedy rady ministrů, už neměl tak zklidňující vliv.

Jak v pořadu Téma Plus říká historik Vít Smetana, trajektorie, po které se ubírala Chruščovova zahraniční politika, připomínala sinusoidu: „Po krizi, kterou zpravidla sám vyvolal, a na jejímž řešení se sám „konstruktivně“ podílel, přichází uvolnění napětí a mírová rétorika s odzbrojovacími návrhy, což na západě s nadšením přijímá zejména levicový tisk. Pak ale přicházejí další Chruščovovy kroky, které vyvolají další krizi.“

Po cestě marxismu

Nejznámějšími krizemi, ve kterých se Chruščov angažoval, je Berlínská krize, která vyvrcholila vybudováním zdi kolem Západního Berlína. Tou druhou byla tzv. kubánská krize. Tu vyvolal Chruščov, když se rozhodl na Kubě vybudovat sovětské raketové základny. Svět se tehdy ocitl doslova na pokraji jaderného konfliktu.

Čtěte také

Berlín jako laboratoř studené války. Neváhejte se střelbou do žen i dětí, vyzývali němečtí komunisté

Nikita Chruščov byl zároveň tím, kdo obrátil pozornost socialistického tábora ke třetímu světu. Uvědomil si, že nové země, které od 40. let vznikaly na území někdejších kolonií, by mohly socialistický blok posílit, nebo se alespoň stát jeho spojenci.

Jak připomíná historik Mikuláš Pešta, takoví spojenci se mohli hodit například při hlasování v OSN, ale také jako odbytiště zboží ze socialistických zemí. To totiž leckdy svou kvalitou nemohlo konkurovat výrobkům z kapitalistických zemí, ovšem země třetího světa mohlo dobře uspokojit. Zároveň mohly být také zdrojem surovin.

Čtěte také

Ivan Serov, muž, který dělal „špinavou práci“ pro Stalina i Chruščova

Jak ale socialistické státy záhy pochopily, ne vždycky byly nové země ochotny vyrazit po cestě marxismu a stát se sovětskými satelity. Pokud je sovětský blok chtěl mít na své straně, musel občas leccos překousnout.

V navazování kontaktů s postkoloniálními zeměmi se dobře uplatňovalo Československo, zejména díky svým tradičním diplomatickým i vědeckým vazbám v tomto prostoru.