Dějiny jsou učitelka s nejhloupějšími žáky. Někteří lidé se vůbec nepoučili, myslí si Ondřej Neff

Edvard Beneš

Jak vhodné je členit československé století podle známých osmičkových dat? Co ve zlomových okamžicích rozhodlo o tom, že dějiny kráčely právě tím směrem, jakým se vydaly? A jaké poučení bychom si měli z historie odnést?

Hosté závěrečného speciálu ke 100. výročí založení Československa by k významným osmičkovým letům přidali i několik dalších, neméně významných dat: od roku 1939, kdy Československo zmizelo z mapy světa, po rok 2004, kdy se Česká republika stala součástí Evropské unie.

Československo nebylo ideální zemí, ale na evropské poměry výjimečně slušným státem, říká historik

Prezident T. G. Masaryk ve své pracovně na Pražském hradě

Období první republiky máme tendenci vnímat jako raný vrchol mladého československého státu, který dodnes nepřestává inspirovat svým bohatým kulturním životem a odkazem, který po sobě zanechaly osobnosti veřejného života v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Bylo to ale opravdu tak idylické období, nebo si ho kvůli následným událostem dvacátého století přikrášlujeme?

K členění staleté historie podle osmičkových výročí ale mají výhrady. Podle komentátora Českého rozhlasu a historika Petra Nováčka je to mišmaš a jako Češi se rádi vracíme k traumatizujícím výročím, abychom si znovu poplakali, jak jsme byli zrazeni a opuštěni, ale málokdy dodáváme, že jsme si za ledacos mohli sami.

V tom mu přitakává i spisovatel a novinář Ondřej Neff. Pedagog a bývalý politik Daniel Kroupa považuje osmičková výročí jen za mnemotechnickou pomůcku, ale naznačuje paralely mezi lety 1938 a 2018.

Zánik jako selhání elit?

„První republika byla fungující demokratický stát, výjimečná ve velké části Evropy, ale její konec přišel neústavně. Naše instituce do ní vůbec nepromluvily, rozhodl podpis prezidenta,“ shrnuje historik a politický geograf Bořivoj Hnízdo konec této éry po Mnichovu.

Masaryk už před 100 lety tvrdil, že demokracii máme, a teď to chce „nějaké ty demokraty“. Nestačí jen čekat, ale je třeba přiložit ruku k dílu, tvrdí Jan Sokol

Tomáš Garrigue Masaryk

Další z cyklu speciálních pořadů ke 100 letům Československa patřilo posledním 30 letům v naší historii. Jak jsme se zvládli vypořádat s minulostí a dokázali jsme po roce 1989 navázat na tradice první republiky?

Podle Ondřeje Neffa v té době neselhal národ, ale rozhodla politická reprezentace. „Máme spoustu příležitostí a důvodů k hrdosti na to, co se dělo za druhé světové války, a my se tu pitváme v národním traumatu, místo abychom poukazovali na statečné lidi, kteří se angažovali ve společném boji.“

Petr Nováček považuje tehdejší situaci i za selhání systému, protože prezidentovi nikdo neřekl: „Takhle ne.“ „Vzali jsme si z toho, že mezinárodní zakotvení první republiky nebylo dokonalé. (…) Navazujeme na to po listopadu 1989. To, že jsme členy NATO, má pro nás unikátní historický přínos,“ myslí si.

Poučení z historie?

S tím souhlasí i Neff a dodává, že ho pobuřuje, když se po další tragické ztrátě v Afghánistánu ozývají hlasy vyzývající k odchodu. „Někdo hlásá, že alianci máme zradit, sbalit kufry a odejít, čili hlásá nový Mnichov, nový rok 1938. Je vidět, že někteří lidé se vůbec nepoučili, že dějiny jsou učitelka s nejhloupějšími žáky.“

Daniel Kroupa si myslí, že bychom si měli vzít z vlastní minulosti rovnou tři poučení – první z konce 30. let, kdy někteří hledali alternativy k demokracii ve fašismu a komunismu, což se ukázalo jako slepá ulička. Druhé, že český národ musí mít vůli se bránit. A třetí, že českým zájmem je, aby Evropa byla jako celek schopna politického jednání.

Kdy jsme se odklonili od Masarykovských ideálů? Proč si hýčkáme svá traumata? A máme pořád tzv. mnichovský komplex? Poslechněte si celý speciál Jana Bumby.

Hosté:

Petr Nováček, komentátor Českého rozhlasu
Daniel Kroupa, vysokoškolský pedagog UJEP a bývalý politik
Bořivoj Hnízdo, politický geograf a historik z Katedry anglofonních studií MUP
Ondřej Neff, novinář a vydavatel 1. internetového deníku Neviditelný pes

Související