Daniel Kroupa: Zločin jazykem diplomacie
Dosti často v denním tisku nalezneme zprávu o tom, jak nějakého člověka na ulici přepadl lupič, zmlátil jej, protože se bránil, a ukradl mu peněženku. Následně policie loupež vyšetří, zločince vypátrá, obžaluje a soud mu vyměří patřičný trest. Víme, co se stalo, kdo je oběť, kdo viník, a uleví se nám. Kdyby se ovšem tatáž událost dostala do rukou diplomatů, bylo by tomu jinak.
Dočetli bychom se, že došlo k politováníhodnému incidentu, během něhož se do sporu o peněženku dostali dva lidé, mezi nimiž proběhl násilný konflikt, že byla zahájena intenzivní jednání, aby se zabránilo jeho další eskalaci, přičemž byly obě strany vyzvány, aby se zdržely dalších násilných projevů. A dále, že jednání směřuje k dohodě obou znesvářených stran, jejíž dodržování bude monitorováno.
Čtěte také
Také se ve vás zpění krev, když v přímém přenosu sledujete, jak jeden stát přepadl svého souseda, obsadil svými vojáky část jeho území, kterou následně anektoval, a z úst světových politiků zaznívají podobné diplomatické fráze, v nichž se o útočníkovi a jeho oběti mluví, jako by mezi nimi nebylo rozdílu?
Viděli jsme to a stále vidíme na příkladu Ruska, které vede hybridní válku na Donbasu, Ukrajině zabralo Krym a nyní hrozí dalším útokem. Diplomatický jazyk však jako by západním státníkům bránil říci otevřeně, co se skutečně stalo, a zamlžuje pravdivý popis skutečnosti. Napomáhá tak propagandě pachatele prosadit vlastní verzi událostí a nutí tyto politiky jednat o nepodstatných tématech.
Nalévat posluchačům čisté víno
Proti tomu lze namítnout, že zkušenosti z každodenního života nemůžeme jen tak přenášet do zahraniční politiky a že nasazovat diplomatům psí hlavu za jejich vyjadřování je proto nespravedlivé.
Čtěte také
Kdyby předem otevřeně řekli, jak se věci mají, nejenže by neměli o čem jednat, ale zástupci nepřátelských stran s vyjednavači by se ani nesešli. Jazyk diplomacie je zkrátka uzpůsoben tomu, aby pomáhal přenášet konflikt z bojiště do salónů, kde neteče krev. Využívá se při tom také skutečnosti, že anonymní politické nepřátelství lze mírnit dobrými osobními vztahy a uhlazeným vyjadřováním.
Ostatně moderní teorie jazyka nám ukazují, že řečí nejenom sdělujeme, jak věci jsou, ale také jí něco konáme. Vždyť pravdu lze někomu vmést do očí způsobem, kterým ho urazíme, nebo výkřikem „hoří“ lze v zaplněném sále vyvolat paniku, která způsobí někdy větší škody než malý požár.
Na mezinárodním poli, kde neexistuje nestranný soudce, můžeme pohnat k odpovědnosti zločince, jenom pokud je poražen ve válce. Chceme-li, aby k ní raději nedošlo, či aby se ukončila, nezbývá nám než ponechat diplomatům jazyk jako nástroj, kterým toho umí dosáhnout.
Vlastně jim to ani nemůžeme mít za zlé. Tím, co ale skutečně škodí, je, když si tento způsob řeči osvojují politici, jejichž polem působnosti není zahraniční, ale domácí publikum, které má naopak právo znát pravý stav věcí.
A také analytici mezinárodních vztahů, politologové a političtí komentátoři. Ti by se neměli snažit vyšperkovávat své stati a výklady rádoby diplomatickými obraty, ale naopak říkat co nejpřesněji, jak věci jsou a nalévat čtenářům či posluchačům čisté víno. Jinak takovým událostem neporozumíme a mezi sebou se nedomluvíme.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
