Daniel Kroupa: Povinná vojenská služba
Když v únoru letošního roku vystoupil náčelník generálního štábu Karel Řehka s opatrným upozorněním, že se zrušením povinné vojenské služby byly zrušeny i odvody, což znesnadňuje generování potřebných záloh, setkal se s řadou negativních ohlasů. Pobouření některých opozičních politiků vyvolalo zejména jeho vyjádření, že je třeba zvažovat nějakou formu povinné či dobrovolné služby.
Jakoby se z veřejného povědomí vytratilo, že zrušením povinné vojenské služby nebyla zrušena branná povinnost. Skutečnost, že nárok užívat si ve svobodě blahobytu je vyvážen povinností bránit svou vlast a způsob života v ní, si dnes příliš velká část populace jaksi nepřipouští.
Čtěte také
Zhoršující se bezpečnostní situace v Evropě vyvolaná ruskou agresí vůči Ukrajině a nároky Ruska na znovuovládnutí teritoria bývalého socialistického tábora nám nutnost posílení naší armády opět postavilo před oči. O povinné vojenské službě se nyní diskutuje nejen u nás, ale i v dalších evropských zemích včetně Francie a Německa. Lotyši a Švédové již tuto povinnost zavedli.
Britský premiér Rishi Sunak, který v květnu vyhlásil termín voleb, jako jeden z klíčových bodů volebního programu Konzervativní strany představil požadavek na zavedení povinné vojenské služby. Čím to, že u nás je toto téma téměř tabu? Opravdu jsme se jako národ nedokázali poučit z historie? Vždyť podobné věci řešili lidé už odpradávna.
Žít nespoutaně?
V antice slavný athénský politik Periklés ve své řeči nad padlými v Peloponéské válce o Sparťanech říká, že „při výchově snaží se oni dojíti mužnosti lopotným cepováním hned od mlada… my sice žijeme nespoutaně, ale s nemenší odvahou se ubíráme do zápasů podnikaných rovnými silami“.
Čtěte také
Znělo to trochu jako chvástání, protože, jak víme, demokratické Athény v této válce prohrály. Tehdy ovšem i jim bylo jasné, že bránit svou vlast je hlavní občanskou povinností. Dnes si to zejména mladí lidé neuvědomují.
Součástí povinné vojenské služby v demokratickém Československu byl nejen výcvik v dovednostech potřebných pro válku, ale i výchova a vzdělávání branců k vlastenectví a řádnému životu. Můj otec si občas pochvaloval, jak se teprve na vojně naučil skládat svoje šaty, pečovat o své věci a dodržovat denní řád.
Komunisté využívali tuto službu zejména k ideologické indoktrinaci. V demokratických státech by tato služba měla přispívat ke vzdělávání k demokratickému občanství, založenému nikoli na stranických ideologiích, ale na platných ústavních hodnotách. Podobně britský premiér zdůvodňuje svůj záměr: „Občanství s sebou nese povinnosti i práva. Být Britem znamená víc než jen stát ve frontě u pasové kontroly.“
Pravda, v Británii nejspíš povinnou vojenskou službu v dohledné době nezavedou, protože Rishi Sunak se svými konzervativci pravděpodobně volby prohraje a protože jeho země již dnes disponuje jednou z největších armád v Evropě a občané se necítí být ohroženi. Mohou si tedy dovolit „žít nespoutaně“ jako kdysi Athéňané. My Češi jsme na tom opačně a měli bychom se tedy na tuto alternativu začít připravovat, pokud nám osud naší vlasti není už zcela lhostejný.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
