Daniel Kroupa: K pádu Bastily

Jenže po dvou stech letech už nikdo nevěděl, jak se to vlastně má udělat a tak přišly novoty: spravedlivé zastoupení měšťanů a volby. Když volby tak kampaň, když kampaň tak svoboda slova a když svoboda slova tak otevřený nesouhlas se starým režimem rozumně neospravedlnitelných privilegií šlechty a kněžstva.

Jednání zahájily stavy 5. května 1789 ve Versailles a v sále sedělo mnoho vynikajících osobností, které si postupně uvědomovaly sílu svého mandátu získaného přímo od lidu. Ale ten lid, alespoň v Paříži, nechtěl zůstat nečinný a vstoupil v plné síle do hry dva měsíce poté. Řemeslníci, tovaryši, obchodníci, muži i ženy se 14. července, hned po ránu, ozbrojili v Invalidovně a zaútočili na legendární vězení Bastilu, které odpoledne dobyli.

Tato, v dané chvíli nevýznamná a nikoli nekrvavá událost se pak po právu stala symbolem Velké francouzské revoluce. Právě spontánní účast širokých lidových vrstev a požadavek suverenity lidu, ji odlišuje od předchozí, celkově úspěšnější, Americké revoluce, která vlastně začala bojem za nezávislost. Američané se pak soustředili na vytvoření nového politického řádu, v němž panovníka nahradili kusem papíru – ústavou, tedy nejvyšším zákonem, jemuž se všichni podřídili.

Francouzi se zpočátku vydali stejnou cestou, ale pak hrdě odmítnuli napodobovat anglickou demokracii a pokusili se vytvořit vlastní model, v němž suverénní lid stojí nad zákonem a dokonce i nad náboženstvím. A tak francouzský lid zbožštil sám sebe a uvěřil, že může všechno. Namísto vlády zákona měla nastoupit vláda ctnosti Výboru pro veřejné blaho, jenže ta se stala nejkrvavější diktaturou, jakou do té doby dějiny poznaly.

Vojenská diktatura Napoleonova se pak Francouzům jevila jako vysvobození. Člověk si může jen povzdechnout: slibný začátek a smutný konec; inspirace i varování.