Daniel Kroupa: Ideje, z kterých vznikají státy

Mám za to, že je to také případ tvrzení připisovaného Tomáši Garrigue Masarykovi, že státy se udržují idejemi, z nichž se zrodily. Ptejme se tedy: je to pravda, a jestliže ano, platí to i v případě České republiky?

Masaryk se vyjadřoval pádně, stručně, skečovitě. Byl nejen politickým, ale i jazykovým vzorem

Zastavíme se u osoby, kterou i přes proces blednutí dnes asi každý Čech zná – u Tomáše Garrigua Masaryka, a zejména u jeho jazyka, Masarykova specifického vyjadřování.

Klasičtí myslitelé považovali stát za společenství, které vzniká pro obranu a trvá pro dobrý život. V novověku se prosadila představa, že stát je instituce vytvořená společenskou smlouvou, buď aby se zabránilo válce všech proti všem, nebo aby se ochránila přirozená práva a svobody těch, kteří stát tvoří.

Marxisté považovali stát za organizované násilí, které zmizí vytvořením beztřídní společnosti - komunismu. Tím posledním se příliš zabývat nemusíme, protože praxe, která je v marxismu kritériem pravdy ukázala, že čím intenzivněji komunisté takovou společnost budovali, tím více státu přibývalo. Nu a zdůvodňovalo se to rovněž nutností obrany.

Český stát vznikl v 10. století tím, že Přemyslovci sjednotili kmeny obývající českou kotlinu a posléze ve století jedenáctém k tomuto celku připojili natrvalo Moravu. Obrana byla jistě jedním z hlavních činitelů vytvoření našeho státu, ale svou roli také sehrála snaha uchovat co největší samostatnost zárodku národa.

Volání po politické samostatnosti

Vznik naší republiky, jehož sté výročí si letos připomínáme, byl rovněž motivován touhou obrozeného českého národa po politické samostatnosti. Když tedy byla 28. října vyhlášena samostatná Československá republika, hlavním úkolem bylo prokázat, že Čechoslováci dokáží spravovat své záležitosti sami bez cizí pomoci, že dokáží rozvinout své hospodářství natolik, aby udrželi prosperitu, a že nový státní útvar budou schopni ubránit proti nepřátelům.

Československo nebylo ideální zemí, ale na evropské poměry výjimečně slušným státem, říká historik

• Upravit
• Smazat

Období první republiky máme tendenci vnímat jako raný vrchol mladého československého státu, který dodnes nepřestává inspirovat svým bohatým kulturním životem a odkazem, který po sobě zanechaly osobnosti veřejného života v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Bylo to ale opravdu tak idylické období, nebo si ho kvůli následným událostem dvacátého století přikrášlujeme?

Po sto letech můžeme na naši otázku odpovědět, že nejen v politické či hospodářské oblasti, ale i v oblasti vzdělanosti, kultury, sportu jsme obstáli a v soutěži s nejrozvinutějšími státy světa jsme si nevedli nijak špatně. Dobrý život jsme si dokázali udržet na vysoké úrovni.

Pokud se však týče obrany vůči vnějšímu nebezpečí, pak musíme přiznat, že jsme se příliš nevyznamenali. Kdybychom v době mnichovské zrady kapitulovali alespoň na poli válečném tváří v tvář nepřátelské přesile, mohli bychom stát hrdě s hlavou vztyčenou. My, vlastně naši vůdcové, které jsme si ovšem vybrali sami, to však vzdali předem.

Strašné morální ztráty, které způsobili, se od té doby nepodařilo zcela napravit. Ztratili jsme sebedůvěru a schopnost sebevědomé politiky. Po druhé světové válce jsme opět uvěřili lidem, kteří nedokázali naši samostatnost obhájit a přivedli nás pod nadvládu Sovětského svazu. Finové i Rakušané se tomu dokázali ubránit.

Filozof a vysokoškolský učitel Daniel Kroupa|foto: CC BY-SA 3.0, David Sedlecký

A jak se to projevuje dnes? I když máme v Evropské unii rovnoprávné postavení s ostatními státy, i těmi velkými, namísto cílevědomé a sebevědomé politiky kolísáme mezi patolízalstvím a furiantstvím.

Naše členství v obranném společenství demokratických států NATO je jistě dobrá záruka naší bezpečnosti. Platným spojencem však budeme pouze tehdy, pokud v sobě probudíme skutečnou vůli a schopnost bránit se za nepříznivých okolností i sami. Vždyť, jak bylo řečeno, státy vznikají pro obranu.