Daniel Kroupa: Diktátoři a vzpurná realita
Za přednost diktatury považují někteří lidé možnost vládnout státu racionálním způsobem. Na rozdíl od demokracie, která před každým rozhodnutím musí absolvovat zdlouhavé diskuse, spory či konflikty a výsledkem bývá kompromis, který zcela neuspokojí nikoho, diktátor může prostě poručit a ostatním nezbývá než poslechnout a příkaz vyplnit. Takový způsob vládnutí se osvědčoval v dobách rozvratu.
Ve starověkém Římě, kde instituci takto nazvanou vytvořili, měl diktátor sice velké pravomoci, ale pouhý půlrok na to, aby splnil svou funkci a pak musel ze své činnosti skládat účty.
Čtěte také
Forma svévolné samovlády spojené s útlakem občanů je ovšem mnohem starší. Svobodymilovní Řekové ji nazývali tyranií a mluvili o ní s pohrdáním. Slavný vojevůdce, historik a politický myslitel Xenofón popsal život tyrana v dialogu Hierón a jeho výklad je stále aktuální. Ukazuje, že takový člověk vůbec není šťastnější než obyčejní lidé, protože nemůže mít skutečné přátele a žije v neustálém strachu o život. Je obklopen lidmi, kteří mu pochlebují, ale činí tak jen pro svůj prospěch a opouštějí jej ve chvíli, kdy je nejvíce potřebuje.
S takovým problémem se potýkají i moderní diktátoři, obklopení funkcionáři, kteří se starají především o udržení svých pozic. Tito rádci si sotva mohou troufnout říkat svému pánovi nepříjemné pravdy a proto se snaží mluvit jenom o tom, co se domnívají, že chce slyšet. Takový vládce ovšem rád slyší, že jeho rozhodnutí jsou správná a že nad něj není nikdo lepší. A jak by tomu diktátor neuvěřil, když mu to všichni stále říkají.
Demokracie se může prosadit i proti přesile
Čtěte také
Důsledkem ale potom je, že ztrácí kontakt s realitou, která se obelhat nedá a jeho rozkazy vedou zemi ke katastrofě. Ve chvíli, kdy se jeho mocenské postavení začne viklat, jej jeho nejbližší začnou opouštět, až nakonec zůstane sám.
Mnohé z toho, co bylo řečeno, mohli vidět diváci televizního přenosu zasedání ruské bezpečnostní rady, kterou svolal Vladimir Putin 21. února, pár dní před zahájením útoku na Ukrajinu. Roztřesený šéf civilní rozvědky SVR, který na přímou otázku značnou chvíli marně hledal odpověď vyhovující vůdci, si napříště jistě dobře rozmýšlel, zda mu po pravdě říci, jak se věci mají. Ti ostatní to už zjevně rozmyšlené měli. Na základě jejich strachem pokřiveného sdělení, jak dnes už můžeme tušit, vstoupila Ruská federace do války s představou, že se jedná o „speciální operaci“, v níž během několika dnů dobyje hlavní město Ukrajiny a dosadí do něho svoji vládu.
Informace o vůli Ukrajinců bránit svou zemi, o síle a schopnosti jejich armády, o slabosti armády ruské a o mezinárodní reakci na tuto invazi byly zcela falešné. Namísto toho, co Rusové očekávali, narazili na tvrdý odpor ukrajinských vlastenců, kteří po půl roce vytlačují ruské okupanty tam, odkud přišli.
Stále ještě sice nevíme, jak rusko–ukrajinská válka dopadne, ale jedno staronové poučení z ní již vyvodit můžeme: diktátorům odtrženým od reality žádná racionalita k vítězství nepomůže, zatímco demokracie, která hledá pravdu ve zdlouhavých diskusích mezi vládou a opozicí, se může prosadit i proti přesile.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
