Daniel Kroupa: Chceme, nebo nechceme porazit Rusko?
Na shromáždění tisíců Pražanů na Staroměstském náměstí ke dni Ukrajiny 24. února 2024 vystoupil prezident Petr Pavel a řekl: „Nemluvíme o tom, že chceme porazit Rusko, nikdo nechce porazit Rusko jako zemi, ale chceme, aby Rusko odešlo z Ukrajiny a umožnilo jí svobodný rozvoj, tak jako se toho dostalo nám.“
Vzhledem k tomu, že se nejedná o nahodilý výrok politického komentátora či občana vyjadřujícího svůj názor, ale o vyjádření politického stanoviska hlavy státu, neměli bychom jej nechat jen tak odeznít bez zamyšlení. Tím spíše, že vyvolává určité pochybnosti a otázky, na které je třeba hledat odpověď.
Čtěte také
Pan prezident jako bývalý voják asi nepředpokládá, že Rusko odejde z Ukrajiny, aniž k tomu bude vojensky donuceno, tedy poraženo. Je-li tomu tak, pak by jeho vyjádření znamenalo ujištění Ruska, že my, tedy západní státy sdružené v paktu NATO, nebudeme podporovat vítěznou Ukrajinu v dalším postupu na Moskvu.
Nezdá se však, že by na něco takového vedení napadené země pomýšlelo. V dané chvíli, kdy fronta zamrzla a probíhá fáze zákopové války, si ruská vláda obavy z takového vývoje nejspíš nepřipouští, a není tudíž třeba je uklidňovat. Pan prezident měl na mysli asi něco jiného.
Změna smýšlení
Nemáme také důvod podezírat prezidenta Pavla z toho, že by se svým výrokem hlásil k těm západním politikům, kteří od počátku ruské invaze na Ukrajinu odmítají vojensky tuto zemi podporovat se zdůvodněním, že jeho porážka zde by znamenala „ponížení Ruska“ s tragickými následky. Vždyť se právě snaží získat od evropských partnerů prostředky na nákup dělostřelecké munice pro ukrajinskou armádu a stále Ukrajinu v její obraně podporuje.
Čtěte také
Oni západní politici, ačkoli to neříkají otevřeně, mají strach, že v případě porážky by Rusko mohlo použít jaderné zbraně. Mohlo. A dokonce i v případě, že by to z vojenského hlediska nedávalo žádný smysl. Od toho jej ale neodradí ústupky Západu ani ponechání Ukrajiny jejímu osudu, ale pouze obava Ruska, že samo bude v takovém případě zničeno.
Podobnou starost jako z porážky Ruska vyjadřovali evropští politici v roce 1990 ze zhroucení Sovětského svazu. Báli se, že v této zemi zavládne bezvládí, Evropu zaplaví desítky milionů uprchlíků a jaderné zbraně padnou do rukou nezodpovědných lokálních vládců či teroristů.
Mluvili o rozpadu sovětské supervelmoci jako o geopolitické katastrofě tak, jako o ní z jiného důvodu mluví Vladimir Putin dnes. Toho trápí ztráta velmocenského postavení jeho země. Není-li schopen obnovit její velikost hospodářským rozvojem, který by zlepšil život jeho spoluobčanům, nevidí jinou možnost než expanzi.
K tomu, aby Rusko vystřízlivělo ze svých imperiálních bludů, ovšem vede jediná cesta – a tou je jeho porážka. Právě porážku by mu měl přát každý, kdo jej miluje. Ne takovou, jakou zažilo nacistické Německo po druhé světové válce a která přinesla strašlivé utrpení milionům lidí, byť menší, než které Němci způsobili ostatním národům.
Takovou Rusům opravdu nepřejeme. Věříme ale, že ke změně jejich smýšlení a ke změně režimu postačí porážka na Ukrajině. A v tomto smyslu si snad můžeme vyložit i slova prezidenta Pavla.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
