Co s dingem?

Když přišli Evropané do Austrálie, narazili tu na psovitou šelmu, které přírodovědci přidělili vědecké jméno Canis dingo. Pro vědecký popis neměli badatelé mnoho podkladů. Vycházeli z kreseb a z informací prvního australského guvernéra Arthura Phillipa. Dodnes nejsou vědci v názoru na dinga jednotní. Pro některé je to samostatný druh psovité šelmy Canis dingo. Pro jiné jde o poddruh vlka (Canis lupus) a označují jej jako Canis lupus dingo. A další na něj nahlížejí jako na zdivočelého domácího psa (Canis lupus familiaris) a dávají mu vědecké jméno Canis lupus familiaris dingo.

Není pochyb o tom, že dinga přivezli do Austrálie na člunech z Asie lidé nejpozději před 3 500 lety. V izolaci nejmenšího kontinentu se tyto šelmy dále vyvíjely. Dnes je najdeme v savanách, pouštích ale i v bažinách a pralesích. S příchodem Evropanů se do Austrálie dostala pestrá škála domácích psů. Mnozí zdivočeli a křížili se s dingem. Vedle čistokrevných dingů proto žije v australské přírodě i početná skupina kříženců s domácími psy a neméně četná populace zdivočelých domácích psů. Chovatelé dobytka vidí ve všech své úhlavní nepřátele, protože zabíjejí zvířata na pastvinách a páchají citelné škody. Pro většinu dobytkářů je dingo škodná a z oblastí, kde se volně pasou ovce a skot, by měl jednou pro vždy zmizet.

Zoologové si velmi cení úlohy dinga jako predátora ze špičky potravní pyramidy, který sehrává významnou roli při kontrole populací mnoha cizích zavlečených druhů, jako jsou zdivočelé kočky, fretky nebo volně žijící lišky. Rádi by původní populaci dinga udrželi a očistili ji od kříženců a zdivočelých psů. A tady je kámen úrazu. Často není vůbec jednoduché dinga, křížence a zdivočelé psy odlišit. Je proto těžké určit, která zvířata si zaslouží ochranu a která nikoli.

Logo|foto:Český rozhlas

Tým australského zoologa Mathewa Crowthera z University of Sydney se pokusil tento taxonomický gordický uzel rozseknout. Vědci důkladně prostudovali všechny dostupné genetické studie o DNA vlků, psů a dingů. Zároveň začali pátrat v zoologických sbírkách po celém světě po exponátech dingů z doby před rokem 1900, protože tehdy bylo ještě prokřížení dingů s domácími psy na nízké úrovni. Ukázalo se, že dingo byl vždy velmi variabilní. Vědci našli například důkazy o široké paletě barev srsti této šelmy. V původní populaci se vyskytovala zvířata žlutá, hnědá, sytě rezavá, černá i bílá. Donedávna se vědci klonili k názoru, že různobarevnost dingů odráží míru přimísení krve domácích psů.

Crowther a jeho spolupracovníci došli k závěru, že se dingo v mnoha ohledech podobá jak volně žijícím vlkům tak i domácím psům a sdílí s nimi četné rysy. Pro dingy jsou typické například vztyčené uši a zakroucený ocas. Při vytí prohýbají dingové krk obloukovitě dozadu. Ve studii publikované v Journal of Zoology definoval Crowther jednoznačné charakteristiky, kterými se dingo od ostatních psovitých šelem liší. Má například kratší a širší lebku a na zadních nohách mu chybí paspárky. U domácích psů a vlků jsou tyto zakrnělé prsty, které nedosahují až na zem, poměrně běžné. Crowther a jeho spolupracovníci došli na základě důkladného bádání k závěru, že si dingo zaslouží zařazení k samostatnému druhu Canis dingo. Tvoří nedílnou součást jedinečné australské fauny a zaslouží si plnou ochranu. Cesta za jasnou definicí dinga a hlavně za jeho záchranou je ale na samém počátku.

Zdroj: Journal of Zoology