Co nese americko ruské tání

Spojené státy a Rusko mezi sebou mají nyní jiný druh sporů než před pádem železné opony a pokud mají společný zájem, tak ten, aby se jaderné zbraně nešířily dále. Právě tady je třeba hledat odpověď na otázku, proč by nový americký prezident Barack Obama jako jeden ze svých prvních zahraničně politických nápadů měl usilovat zrovna o novou dohodu s putinovským Ruskem o tom, že si každá z jejich zemí ponechá pouze tisícovku jaderných strategických hlavic. I toto množství by po svém případném odpálení dokázalo způsobit na zeměkouli těžko představitelnou pohromu, ale dohodu, po níž by Američané a Rusové zničili osmdesát procent svých nynějších jaderných zásob, nelze než označit za převratnou.

Němci rádi připomínají, že ďábel se skrývá v detailu, a tato zkušenost má při jednáních o jaderných zbraních mnohonásobnou váhu. První otázka, která zazní, je tato: Proč by měl nový americký prezident zrovna nyní o takovou dohodu s Moskvou usilovat?

První, ale nejspíše nikoli nejdůležitější, odpověď není těžká. Udržovat, skladovat, pravidelně kontrolovat a prověřovat jaderné hlavice a jejich raketové nosiče, si žádá spoustu času, lidské práce a peněz ze státní pokladny a tyto peníze by se v době, kdy se světovou ekonomikou rozvaluje finanční krize, by mohly být vynaloženy prospěšněji. Druhý, zároveň však méně spolehlivý argument se týká rizika, že na jaderné zbraně dosáhne země, jejíž vláda vůči svému okolí hlásá nepřátelství až nenávist a u níž hranice mezi propagandistickými hrozbami a pevným odhodláním je uskutečnit je pro svět nebezpečně uzoučká. Takové země jsou na světě nyní dvě: Severní Korea a Írán. Zatímco první z nich v jednání obratně využívá jadernou hrozbu a vlastní chudobu, druhá se zdá hrozivější.

Muslimsky radikálně naladěný Írán systematicky buduje vlastní jaderný program, o kterém tvrdí, že je určen pouze a výhradně k civilním a tedy mírovým účelům. Tento výklad nahlodává pochybnost: Proč by jaderné elektrárny potřebovala zrovna země, která obrazně řečeno plave na moři vlastní ropy, z níž může mít habaděj paliva pro tradiční elektrárny. A jak to vše souvisí s myšlenkou, že by Spojené státy a Rusko razantně snížily počty svých jaderných hlavic? Teherán rád poukazuje na nesplněný slib obou velmocí, který pochází až z konce 60. let minulého století, že v zájmu nešíření jaderných zbraní jejich počet omezí. Osmdesátiprocentní redukce by tady byla jasný protiargument. Plány prezidenta Obamy podle britských Timesů sahají ještě dále. Rád by, aby Rusko v Radě bezpečnosti podpořilo vůči Teheránu tvrdší sankce. Tady jsme zpět u detailů, na kterých ztroskotávají i velmi dobře myšlené plány. Rusko má s Íránem dlouhodobé obchodní vztahy, jejichž hodnota se měří v miliardách dolarů. Takový obchod žádná vláda jen tak nepomine. Velký nukleární obchod mezi Washingtonem a Moskvou by se měl dotknout i plánů, které prosazoval Obamův předchůdce George W. Bush, především plánu rozmístit v Česku a Polsku prvky americké protiraketové obrany, které Vladimir Putin, prezident a nyní premiér, vykládá jako přímé ohrožení Ruska. Tady jsou ve hře vysoké sázky. Byly to Spojené státy, které v době české sociálně demokratické vlády odstartovaly jednání o radaru v Brdech. Česká vláda do prosazování tohoto projektu politicky hodně investovala. Je pochopitelné, proč a v čem může mít Barack Obama zájem dohodnout se s Ruskem. Méně pochopitelné je, proč by v tak citlivé věci měl nechat své spojence za dveřmi. Z Česka viděno, tak citlivá věc není žádný detail.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .