Čím lepší je u savců otcovská péče, tím větší mají mozek

„Efekt pomocníků na plodnost byl, ale průkazný byl jen u těch druhů, kde už se na péči také podílel otec,“ shrnuje výsledek studie etolog a evoluční psycholog Marek Špinka. Na péči otců se přitom podle něj může spolehnout jen malé procento savčích mláďat na planetě.

Uživit mozek

Mozek i mateřství jsou pro savce energeticky náročné. „Matka může během péče o mláďata úplně vychrtnout, chřadnout, zkostnatět. Vydává síly do extrému, aby mládě dobře odchovala,“ líčí své poznatky z terénních výzkumů primátů v různých částech světa zoolog a primatolog Stanislav Lhota.

Kojenci se smějí podobně jako šimpanzi

• Upravit
• Smazat

Zatímco dospělí a starší děti se smějí spíš při výdechu, kojenci i při nádechu. Vědci zjistili, že jejich smích se podobá smíchu šimpanzů. Přechod na dospělý styl smíchu souvisí s rozvojem hlasivek a řeči.  

Jak náročné je uživit náš mozek, podle něj už tak zřejmé není, i když jde o velké evoluční téma: „Vůbec si neuvědomujeme, že pětinu našeho metabolického příjmu spotřebuje naše nervová tkáň, protože jsme nastaveni tak, abychom to zvládali,“ vysvětluje Lhota a dodává: „To, že otcovská péče o mláďata umožní vývoj většího mozku, není triviální a já bych to úplně nečekal.“

Nezkušení jedinci

Podle Marka Špinky je švýcarská studie jedna z prvních, kde vědci studovali zvlášť otcovskou péči i pomoc jiným. Biologickým rodičům někdy pomáhají zkušenější samice, u většiny druhů savců ale pečují nezkušení, mladí jedinci, kteří se ještě nerozhodovali, a to pak hraje klíčovou roli.

„Když se stará otec, ví, že je to jeho mládě, takže se stará spolehlivě, vždycky a kvalitně. Zatímco když pomáhají nepříbuzní, zejména mladí jedinci, a tak je to u většiny druhů, pomoc je nespolehlivá,“ poznamenává zoolog. Když totiž přijde nouze, nepříbuzná zvířata se začnou starat už jen sama o sebe.

Orangutani|foto: Jana Myslivečková

„Matka se na to nemůže spolehnout a ten druh pak nemůže vsadit na to, že si udělá velký mozek, protože jakmile ho máte a nedáte mu dostatek živin, pak se vyvine jedinec, který je hodně vývojově poškozený,“ vysvětluje Špinka. Mozek se u každého druhu savců vyvíjí podle toho, jaké zdroje má k dispozici. Ty druhy, které mají otcovskou péči, jich dokážou mláďatům poskytnout víc.

Dostupnost potravy 

Studie vědců z Curychu neznamenala nová pozorování v přírodě. Je založená na údajích o péči o mláďata z už dostupných vědeckých databází a srovnávala je na úrovni jednotlivých savčích druhů. Podle Marka Špinky by bylo zajímavé zjistit, jak se péče pomocníků projevuje na úrovni jedinců daného druhu, zda jde například o pomoc reciproční.

Plodnost souvisí i s tím, v jakém prostředí se zvířata pohybují, zvláště pak s dostupností potravy: „To, jak úživné je prostředí, zásadním způsobem ovlivňuje celou sociální organizaci a způsob rozmnožování, to, kolik a jak dlouho musím střádat na to, abych se mohl rozmnožovat, jak moc investuji do učení, růstu a jak moc do rozmnožování,“ vyjmenovává etolog.

Šťastný člověk

„Máme mozek, který je zřejmě pětkrát větší, než by měl být oproti šimpanzům a zároveň jsme druh – ať už ke štěstí nebo neštěstí této planety –, který se dokáže tak úspěšně množit, jak se to zatím žádnému druhu v evoluci nepovedlo,“ říká Špinka. Stanislav Lhota připomíná, že například orangutani rodí jedno mládě za osm let: „Člověk je na svou velikost primát s mimořádně vysokou plodností a navíc s mimořádně velkým mozkem,“ dodává vědec.

Hulman posvátný|foto: Zoo Ostrava, Pavel Vlček

Na rozdíl od jiných savců se totiž děti mnohdy můžou opřít o péči otců i dalších, zkušenějších členů širší rodiny. „Máme pohled jen zevnitř našeho druhu a vůbec nevnímáme, jak šťastný jsme druh,“ míní Marek Špinka a dodává: „Příbuzenstvo je dvakrát větší, protože známe otce, plus tu jsou babičky, které jsou v celé živočišné říši velmi vzácné.“ Druhů, u kterých se samice přestaly rozmnožovat a starají se o své vnuky, místo o další potomky, je totiž jen velmi málo.

Posvátní hulmani

Příkladem jiného druhu primátů, který žije ve třígeneračních skupinách, jsou hulmani posvátní. Lhota je několik let zkoumal v Indii. Babičky hulmanů ani jiné pečovatelky tohoto druhu se podle něj ale o mláďata nestarají natolik, aby matce umožnily se více množit, a nemají takovou délku dožití. „Babičky tam jsou, ale není jistota, že se dožijí toho věku, aby mohly pomáhat. Zdaleka ne každé mládě hulmana bude babičku mít,“ dodává badatel.

Většina opic, která zná tetičkovskou nebo babičkovskou péči, rodí podle Stanislava Lhoty stejně nebo i méně mláďat, než je u primátů norma. Jedinou výjimkou jsou jihoamerické drápkaté opice: tamaríni a kosmani. Tam je péče poměrně intenzívní, účastní se jí sourozenci i otec. „Tato zvířata se můžou rozmnožovat intenzivněji, rychleji než ostatní opice, mají pravidelně dvojčata, a to každoročně, někdy i dvakrát do roka,“ líčí situaci primatolog. 

Poslechněte si celou Laboratoř, ve které etolog Marek Špinka, primatolog Stanislav Lhota a herečka Zuzana Vejvodová debatují také o rybí stravě lidoopů a hlášení nebezpečí u kočkodanů.

Zleva etolog Marek Špinka, moderátorka Martina Mašková, herečka Zuzana Vejvodová a primatolog Stanislav Lhota|foto: Anna Herianová