Chirakova pomsta

10. duben 2007

Za politickými rozhodnutími stojí někdy temné a často velice osobní motivy. Všichni si pamatujeme, s jakou nepřiměřenou vehemencí odsuzovala francouzská vláda loňský izraelský vpád do jižního Libanonu. Využívala pro svou ostrou kritiku všechna dostupná mezinárodní fóra a ve vlastní veřejnosti vybičovávala protiizraelské nálady.

0:00
/
0:00

Jak nyní píše jeruzalémský tisk, ve stejné době vedla pařížská vláda tajná jednání, v nichž žádala, aby Izrael provedl širokou invazi do Sýrie a svrhl režim prezidenta Bashara Assada.

Iniciátorem nátlaku na Izrael byl osobně prezident Jacques Chirak. Dopis s požadavky francouzského státníka byl zaslán izraelským kolegům konfidenciálním kanálem. Chirakův plán předpokládal, že Izrael vyhlásí Sýrii sponzorem teroristů a pod záminkou odstranění potenciálního agresora provede vpád na území této země. Ze své strany Chirak sliboval v dopise vojenskou a politickou podporu Francie, zejména při hlasováních v Radě bezpečnost OSN a v Evropské unii. Zároveň Chirak navrhoval omezit na minimum operaci izraelské armády v jižním Libanonu. Podle názoru francouzského politického veterána šiitské hnutí Hizballáh je jen syrskou loutkou a úder je třeba zasadit proti Basharu Assadovi, který tahá za nitky. To vše se můžeme dočíst v deníku The Jerusalem Post. Další vlivný izraelský deník Maariv s odvoláním na oficiální zdroje v Jeruzalémě píše: "Francie si přála, aby izraelská armáda za ni udělala špinavou práci. Až poté, co si Chirak uvědomil, že libanonským tažením sleduje Izrael především vlastní zájmy, upustil od naléhání." Spojené státy prý nebyly proti rozšíření izraelské operace na syrské území, avšak jeruzalémská vláda z vnitropolitických důvodů chtěla vojenské akce co nejdříve ukončit.

Co vedlo Chiraka k tomu, aby vyvíjel na Izrael tak naléhavý, i když neveřejný nátlak? Pro pochopení se musíme vrátit do roku 2005, kdy francouzským politikem doslova otřásla vražda bývalého libanonského premiéra Rafika Haririho. Chirak tehdy prosadil dokonce pozastavení diplomatických styků mezi Sýrií a Evropskou unií. Haririho obrněný vůz byl vyhozen do povětří obrovskou náloží výbušniny a podle údajů Mechlisovy vyšetřovací komise zřízené Organizací spojených národů za touto vraždou stály syrské tajné služby, jež plnily osobní Assadův rozkaz. Nabízí se otázka: proč vražda Haririho tak hluboce zasáhla francouzského státníka, že byl ochoten poštvat Izrael proti Sýrii, a tím obětovat svou pověst v arabském světě jakožto přítele z nejvěrnějších? Odpověď je náramně prozaická. Ani Assad, ani jeho hašašíni netušili, jak pevná jsou pouta mezi pánem prezidentského paláce v Paříži a miliardářem a expremiérem Libanonu, jemuž se ve vlasti s notnou dávkou závisti říkalo "klikař ze Saidy se saudským pasem". Každou svou návštěvu Paříže začínal Hariri tím, že zašel "na šálek kávy ke svému příteli Jacquesovi". Nikdy nešetřil peníze, když bylo třeba poskytnout Chirakovi pomoc a zejména se vyznamenal, když Chirak usiloval o své zvolení prezidentem. Prý často opakoval: "Kamarády je třeba podporovat ve všem. Je to jako v poušti, kde na tvé pomoci často závisí život jiného člověka." Jacques Chirak si toto pořekadlo prý dobře osvojil, proto mord svého libanonsko-saudského přítele vnímal jako osobní urážku. Lidé z nejbližšího Chirakova okolí tvrdí, že nikdy neodpouští těm, kdo zaútočil na jeho přátele, a to ani z důvodu "politické účelovosti". Avšak Chirakovi, jak již víme, se nepovedla pomsta na Assadovi izraelskýma rukama, a tak jeho hněv padl na Jeruzalém. Připomenu, že Francie během jednoho jediného týdne několikrát měnila svůj názor na velikost kontingentu v mezinárodním mírovém sboru, který OSN hodlala poslat do jižního Libanonu. Původně souhlasila s vysláním dvou batalionů o síle 2 tisíce vojáků, pak tento kontingent byl demonstrativně omezen nesmyslným počtem 200 ženistů, nakonec však francouzské váhání skončilo vysláním bojové jednotky o síle 3500 mužů. Francouzští důstojníci v mezinárodních silách v jižním Libanonu nejenže odmítli odzbrojovat teroristy z Hizballáhu, ale pohrozili dokonce, že budou sestřelovat izraelské letouny, které sledovaly přípravy šiitského militantního hnutí k novým ozbrojeným střetům. Válčit s izraelskou armádou asi přece jen Chirak neměl v úmyslu, ale chtěl aspoň pocuchat nervy premiérovi Ehudu Olmertovi za to, že odmítl vykonat spravedlivou pomstu za přítele Rafika. Novináři přišli s půvabnou spekulací o tom, že nedávné náhlé a nemotivované Chirakovo rozhodnutí vzdát se účasti v prezidentském klání může mít spojitost se zavražděním Rafika Haririho. Jinými slovy, s problémem financování předvolební kampaně. Není snadné v dnešním světě najít tak oddaného a štědrého přítele, jakým byl nebožtík miliardář a libanonský expremiér.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu