Charles de Gaulle, ten flegmatik s prohnanýma očima

Francie neprožívala po roce 1945 klidné období. Od konce války do května 1958 se v této zemi vystřídalo 23premiérů. Podařilo se sice vyšachovat z podílu na moci silnou komunistickou stranu, o nějakém ekonomickém zázraku nemohlo být ale řeči a země trpěla ztrátou kolonií v Indočíně. Posledním odkazem velké slávy Francie zůstávalo Alžírsko, kde to od roku 1954 vřelo – začala tam válka na nezávislost.

A zatímco francouzští vojáci v Alžírsku se snažili vše vyřešit silou nebo ještě větší silou, obyčejným Francouzům docházelo, že řešení existuje pouze v politické rovině. Zástupci silového řešení, kteří se na věčně se střídající premiéry v Paříži nemohli spoléhat, obsadili v květnu 1958 budovu generální vlády v Alžíru, sestavili Výbor veřejného blaha a pod vedením generála Massu vyzvali generála ve výslužbě Charlese de Gaulla, aby pomohl se zformováním podobného výboru v Paříži.

De Gaulle využil alžírské krize jako výtahu k moci. Nechtěl se ale zaplést s pučisty, kteří mezitím obsadili Korsiku. Velmi chytré, protřelé kličkování nakonec způsobilo, že legálně zvolení představitelé Francie v Paříži sami de Gualla „povolali do služby“, zatímco on (nikým nevolený) jim 27. května 1958 oznámil, že začal sestavovat vlastní vládu. Ta nakonec v Národním shromáždění získala důvěru.

Viděno zpětně, legálně zvolení politikové ve strachu z nepokojů nebo převratu ustupovali – a cokoli de Gaulle žádal, to dostal.

Opět nikým nevolení lidé v jeho okolí pak připravili novou ústavu, která v září 1958 prošla s bezpečnou většinou všelidovým referendem. V prosinci 1958 zvolili poslanci de Gaulla prezidentem, aby se počátkem roku 1959 ujal funkce. „Když se objeví krize, skutečně silní muži spoléhají jen sami na sebe,“ napsal později do svých pamětí.

Charles de Gaulle dal zemi, jako první frankofonní kolonii, svobodu.|foto: zdroj: Library of Congress

Nic z toho, o čem byla řeč, si nemůžeme připomenout z historického rozhlasového vysílání. Publicistické pořady ani zpravodajství z let 1958 až 1959 prakticky neexistuje. Poprvé se Charles de Gaulle v rozhlasovém archivu objevuje až v souvislosti s návštěvou Nikity Sergejeviče Chruščova v Paříži v březnu 1960.

Skutečnou perlou je pak reportážní sestřih ze září 1962, kdy de Gaulle navštívil (západní) Německo. Hodinový pořad v němčině nabízí zvukové záznamy nejzajímavějších momentů návštěvy (například projev de Gaulla v Mnichově); není přitom jasné, jak a kdy se tento (zřejmě „západoněmecký“) pořad do archivu Českého rozhlasu dostal, ani zda se z něj někdy něco vysílalo.

V pořadu Archiv Plus uslyšíte nejen unikátní německy pronesený projev de Gaulla před dělníky hutí v Duisburgu – připraveny jsou i další zajímavé ukázky z rozhlasového archivu, například pořad Svět před mikrofonem z roku 1965, ve kterém bývalý pařížský zpravodaj Československého rozhlasu Ján Čierný vzpomíná, jak de Gaulle „režíroval“ tiskové konference, pořádané pro novináře v Paříži.

Ján Čierný v tomto pořadu značil de Gaulla za „autoritativního republikánského monarchu“ – což by v dobovém kontextu asi nepřekvapilo; zajímavější ale je, jak příznivě byl de Gaulle hodnocen o pět let později, když v listopadu 1970 zemřel. Československý rozhlas hovořil o „průkopníkovi dialogu mezi východem a západem“ a Zdeněk Hoření psal v Rudém právu dokonce o úctě, se kterou se nad památkou zemřelého generála sklání všechen náš lid. Veletoče marxistické dialektiky…

Charles de Gaulle bude také tématem pořadu Archiv Plus, který vysílá Český rozhlas Plus v pátek 10. ledna 2014 ve 20:10 hodin.