Český lev

4. březen 2002

Režisér a scenárista Jan Švankmajer se jako čerstvý držitel Českého lva za nejlepší film loňského roku přimlouval za to, aby Filmová a televizní akademie kvůli objektivitě udělovala ceny s časovým odstupem, který by důkladně prověřil kvality porovnávaných snímků. Švankmajer navrhuje posečkat s verdiktem sto let.

Noblesa tohoto žertu vynikne, když vezmeme v patrnost, že Otesánek Jana a Evy Švankmajerových nebyl v sobotu v Lucerně favoritem. Očekával se triumf Tmavomodrého světa. Česká Filmová a televizní akademie to nemá snadné, skvělých filmů bylo u nás i loni tradičně natočeno více než jeden. Z toho plyne problém, jak pojednat prezentaci soutěže. Bylo by na škodu bilancovat rok českého filmu na bombastický způsob amerických Oscarů. Na tom, že se tak neděje, má lví zásluhu moderátor Jaroslav Dušek. V nejlepší tradici českého humoru odevzdával prestižní ceny způsobem, který má u podobných akcí sotva kde ve světě obdoby. V druhém plánu se odměňování našich filmových tvůrců stalo satirou na masovou kulturu patosu a banality, která shodou okolností byla k vidění na jiném televizním kanálu.

Dušek určitě nadchl každého, kdo už má plné zuby komerčně profesionálních bavičů a současně prokázal dobrou službu všem nominovaným, na které nezbyla cena. Držitelka lva za nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli, Zuzana Kronerová, k pobavení přítomných uvedla, že se Duška pro jeho vtipné glosy všichni bojí a nikdo nechce vyhrát. Jedním z vrcholů sobotního večera byla dodatečná nominace lyžařského akrobata Aleše Valenty za jeho roli ve snímku Zlatý let. Vlastimila Brodského sice o Českého lva za hlavní mužský herecký výkon nepřipravil, ale z potlesku bylo znát, že na umělce udělal trojným saltem s pěti vruty velký dojem.

autor: iho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.