Československo a třetí svět: Bajaja v Kongu a nedostavěná jaderná elektrárna na Kubě aneb Jak ČSSR působilo v rozvojových zemích a co z toho dnes zbylo

Do exotických končin tak vyjížděli odborníci, kteří pomáhali v zemích třetího světa budovat zdravotnictví, školství nebo vědu, anebo různí stavební a strojní inženýři, dělníci a montéři, jež stavěli elektrárny, rafinérie, přehrady, cukrovary, pivovary, dopravní infrastrukturu a podobně.

Čtěte také

Československo a třetí svět: Před 50 lety byla zrušena Univerzita 17. listopadu, škola pro studenty z rozvojových zemí

V éře komunistického režimu, kdy bylo cestování za hranice silně omezeno, to mnozí brali jako možnost vidět svět, jiní jako příležitost vydělat si lepší peníze, další mohla motivovat neobvyklá pracovní zkušenost. Jak v posledním dílu seriálu Československo a třetí svět upozorňuje historik Mikuláš Pešta z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a filozofické fakulty UK, často to bylo vykoupeno nepohodlím.

Zejména v odlehlých oblastech lidé čelili špatným hygienickým podmínkám, exotickým chorobám a zároveň mizerné zdravotní péči. Mohli špatně snášet odlišné klima nebo potraviny.

Zbylo něco dodnes?

Především se na takové cesty jezdilo na velmi dlouho a domů se bylo možné dostat zpravidla jen jednou do roka. „A to si zasaďte do doby, kdy nebyl internet, nebyl mobilní telefon a jediným kontaktem s domovem byl klasický dopis, který mohl jít týden nebo taky třeba měsíc,“ doplňuje historička Lenka Krátká z ÚSD Akademie věd. U některých dlouhodobých projektů si pracovníci mohli s sebou vzít i rodiny včetně dětí, pro které byla na místě zajištěna i výuka.

Čtěte také

Československo a třetí svět: Námluvy s postkoloniálním světem. Socialismus je zárukou splnění cílů národně osvobozeneckého boje!

Na kratší cesty se jezdilo bez rodin. Což byl také případ pana Ladislava, který v našem seriálu vypráví o svém několika měsíčním pobytu v Sýrii, na stavbě veliké rafinérie v Homsu. I když původně měl jet jen na dva měsíce. Protože se ale ukázalo, že práce je víc, musel zůstat dalších pět.

„Vtipné bylo, že když jsme tam přiletěli, tak jsme museli odevzdat našim nadřízeným pasy a dostali jsme jen takové kartičky. Nemohli jsme tedy odletět, kdy jsme chtěli. Museli jsme zůstat, dokud nás nepustili,“ vzpomíná.

Země, kam se jezdilo, byly zpravidla politicky nestálé, a tak někdy mohli naši pracovníci čelit také těžkostem spojeným s politickým děním v dané zemi. Extrémním případem je československý kontingent, který v angolské Alto Catumbela budoval papírnu. V roce 1983 byli pracovníci i s rodinami uneseni povstaleckou organizací UNITA, které se nelíbilo, že Československo dodává angolské vládě zbraně.

Čtěte také

Jak jsme přivítali soudružku Davisovou

Ženy a děti byly propuštěny po několika týdnech, asi 20 mužů zůstalo více než rok v zajetí. Dostali se na svobodu po náročném vyjednávání, během něhož československá vláda slíbila, že s dodávkami zbraní skončí. Československo podporovalo Angolu už před rokem 1975, kdy získalo nezávislost na Portugalsku. Po dekolonizaci této africké země sem začala plynout z Československa rozličná pomoc.

V rozhlasovém archivu se dochovaly vzpomínky lékařky, která působila ve 2. polovině 70. let. Na nahrávce hovoří jak o zoufalém zdravotním stavu místního obyvatelstva, tak třeba o zážitcích z dnů Československé kultury, kde se mimo jiné představovala československá kinematografie. „Nejvíce se líbil film Sokolovo,“ líčí lékařka: „A pak také pohádka o Bajajovi. Po odchodu z kina si Angolci říkali to známé ba-ja-ja.“

Po roce 1990 byla pomoc dekolonizovaným zemím značně utlumena. Z pochopitelných důvodů. Jednak bylo třeba po obnovení demokratických poměrů znovu vybudovat vztahy se západem.

Čtěte také

Jak se studovalo v Sajuzu a kdo nakukal soudruhům na Kavkaze, že v Čechách jsou majoritou černoši

Země musela transformovat svou ekonomiku a umořit veliký vnitřní dluh na průmyslové i dopravní infrastruktuře a peníze na pomoc rozvojovým zemím už prostě nebyly. V případě například Kuby to byla sama změna režimu, co vztahy ukončilo. Fidel Castro po svržení československého komunistického režimu odvolal Kubánce z Československa a naopak.

Zbylo ze všech těch bohatých kontaktů něco dodnes? Samozřejmě, že mnohé provozy postavené Čechoslováky dál slouží. Jiné nikoli – například právě na Kubě zarůstá vegetací torzo plánované jaderné elektrárny, kterou měli rozjíždět Čechoslováci. Především ale v mnoha zemích ještě zastávají důležité politické nebo manažerské pozice lidé, kteří získali vysokoškolské vzdělání v Československu.

Jich ale i dalších starých vazeb bychom mohli i dnes využít, myslí si Jan Koura z ÚSD Akademie věd a pražské filozofické fakulty. Jak? To si poslechněte v posledním díle seriálu Československo a třetí svět.