Češi zvítězili nad rozpoutanými živly

Češi byli vskutku dobře připraveni. Na místě se objevily sanitky, hasiči, vrtulníky. Jedním přiletěl dokonce ministr vnitra Ivan Langer, který nabízel pomoc armády, a práce koordinoval ve žluté větrovce hejtman Vysočiny Miloš Vystrčil. A i když stále padal sníh a vítr ztěžoval práci, i když na dálnici nakonec uvízlo 20 tisíc lidí, během čtrnácti hodin se podařilo obnovit provoz.

Chvály unavených záchranářů, které se objevily ve všech sdělovacích prostředcích, ovšem byly tak obrovské, že až připomněly doby komunistického režimu, který dokázal s kalamitami bojovat za asistence státem řízených médií stejně úspěšně.

Nadšení z vítězství nad rozpoutanými živly je zkrátka přehnané. Spíše je třeba hledat důvody, proč vlastně mohlo dojít ke kalamitě, která na čtrnáct hodin přerušila spojení mezi dopravní sítí Čech a dopravní sítí Moravy. Vždyť přece nemůže být jediným důvodem, že na Vysočině napadlo pár centimetrů sněhu a že přitom foukal vítr.

Sami záchranáři usoudili, že k nehodám vůbec nemuselo dojít, kdyby řidiči jezdili opatrně a vzali vůbec v úvahu hustou chumelenici.

Ovšem takové vysvětlení nestačí. Čeští šoféři jezdí, jak jezdí, a pokud nechceme zrušit vůbec provoz na silnicích, je třeba s jejich neopatrností do značné míry počítat. Poručit českým řidičům, to je jako chtít poručit sněhu a větru.

Téměř to vypadá, že šlo o shodu náhod: nečekaná sněhová bouře, k tomu čeští řidiči a ještě plná silnice počátkem velikonočních svátků. A my, Češi, jsme si nakonec s nepříznivou shodou náhod přece jen poradili.

Skutečný důvod je přesto jinde. Problém tkví v plné silnici, která rozhodně nebyla plná jen náhodou, nebo tím, že začínají velikonoce. D1 je totiž plná vždycky a řidiči ji ne nadarmo přezdívají dálnice smrti. Je totiž jedinou rychlostní komunikací spojující Čechy a Moravu. A ještě dlouho jedinou zůstane. Dobře, že si záchranáři kalamitu nacvičili, bude hůř. A nebude to vinou počasí, ani nezodpovědných řidičů, ale vinou toho, že vlády nejsou schopny vytvořit rozumnou dopravní politiku. Bylo by tedy dobré viníky vyjmenovat. Mohou za to vlády nejméně posledních deseti let, které nedokázaly stanovit priority dopravních staveb. Silnice se staví podle megalomanských plánů z komunistických dob, kdy nešlo o to, jestli jsou stavby ekonomicky výhodné, jestli řeší vážné dopravní problémy a jestli jsou šetrné k životnímu prostředí. Dokonce ještě současná vláda odmítla loni na podzim vytvořit seznam nejdůležitějších staveb a zvolila pokračování podle komunistického modelu.

Navíc se staví salámovou metodou a za to nese vinu jednoznačně státní podnik Ředitelství silnic a dálnic. Jak se pomalu naplňuje megalomanský plán z dob minulého režimu, máme rozestavěny všechny dálnice a rychlostní silnice, dokončeno je však jenom pár z nich.

Výjimkou byla koncem minulého roku pouze rychlostní silnice R35, spojující Hradec Králové a Olomouc, zcela nejdůležitější stavba, která by byla druhým spojením na Moravu. Ta se nestavěla ani nepřipravovala, až protesty Pardubického kraje přiměly ministra dopravy, aby pro ni nějaké peníze našel. Ovšem i tak bude nejpotřebnější silnice hotova nejdříve v roce 2015. Mezitím se dostaví jiné, které je z ekonomického pohledu zbytečné stavět, například dálnice z Prahy do Karlových Var nebo z Hradce Králové do Polska.

Další chybou je rozhodnutí, které vzniklo kdysi dávno ještě za Klausových vlád. Česko vsadilo na jediný druh dopravy, na silnici. Je logické, že jezdí tolik aut, když vlakem je cesta o tolik delší. Je pravda, že už vznikl koridor, který umožňuje cestovat z Prahy do Brna za tři hodiny. Brzy bude koridor také do Olomouce a Ostravy. To jsou však výjimky a například při cestě z Prahy do Brna vlaky autům nemohou konkurovat ani časem ani cenou.

Důvodem je mimo jiné i to, že za použití silnic se neplatí téměř žádné poplatky, za jízdu na železnici dopravci platí. Skutečnou konkurencí by se železnice mohla stát, kdyby vznikly vysokorychlostní tratě, po kterých by bylo možné dorazit z Prahy do Brna za hodinu, do Mnichova či Berlína za dvě. Ovšem stavby vysokorychlostních tratí se plánují v okolních zemích, třeba na Slovensku a v Polsku, ale v Česku se kolem takových projektů chodí mlčky okolo. Ani na rychlé vlaky se nemůžeme v příštích deseti letech těšit.

Za obě nevýhody alternativní dopravní sítě mohou opět politici minulých vlád.

Jeden po druhém podléhají ministři populismu a pokušení stále častěji se předvádět u otevírání logicky stále kratších úseků dálnic. Pro úředníky ředitelství dálnic i pro stavební firmy je velká rozestavěnost také příznivá. Kalamita na dálnici D1 připomněla, že už nastal čas s že republika nějakou dopravní politiku potřebuje. Mnohem víc, než dobrodružné výlety ministrů vrtulníkem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .