Češi jdou do toho

Asi v žádné zemi bývalého východního bloku nebyli Američané po změně poměrů v roce 89 tak nezřízeně oblíbeni, jako v někdejším Československu.

Na bezprostředních sousedech se naproti tomu vždycky nějaký ten chlup našel. Není divu, mezi nimi a Českou republikou neležel oceán. Podle nejnovějších výzkumů veřejného mínění ale Češi v posledním desetiletí tento žebříček poněkud změnili. Spojené státy americké, které stály kdysi u kolébky samostatného Československa a za komunismu byly považovány za protipól okupační sovětské mocnosti, se teď musejí co do obliby spokojit se třetím místem. A sice po Slovensku s osmadvaceti procenty a po Polsku se šestnácti procenty.

Hned po Američanech, jejich obliba klesla na dvanáct procent, se s devíti procenty umístili Němci, následováni Francouzi, Brity a Rakušany, které má v České republice nejraději jenom dvě procenta dotázaných. Ve svém postoji ke konfliktu k Iráku se ovšem české obyvatelstvo od ostatních Evropanů prakticky neliší.

I kdyby měl zásah proti Saddámově režimu mandát Rady bezpečnosti OSN, byl by ji ochoten podpořit jenom každý čtvrtý Čech a pokud by se Američané pustili do akce bez výzvy OSN, klesla by podpora takového kroku v České republice na pouhých třináct procent. S nedávným souhlasem s americkou žádostí o posílení české protichemické jednotky v zálivu a o její uvedení do bojové pohotovosti se tedy česká vláda pustila na tenký led.

Logicky se teď snaží nebudit další pozornost. Podpis Václava Havla pod výzvou k podpoře amerického prezidenta v konfliktu s Irákem odbyli jak sociální demokrat Špidla, tak lidovecký ministr zahraničí Svoboda jako prezidentovu "soukromou záležitost". Špidla dokonce dodal, že apel podepsaný dalšími sedmi ministerskými předsedy sice četl, ale nepovažoval za nutné podepsat. Obdobně bylo už několik dnů předtím oficiální reakcí na poznámky amerického ministra obrany Rumsfelda o staré a nové Evropě, v Praze hrobové mlčení. Průchod svým pocitům dávali někteří politici tak maximálně za kulisami a to podle motta: s Američany jdeme, ale proč to proboha vytrubují do světa, copak si neuvědomují, co tím tady způsobí?

Přitom to prakticky nepotřebují ani vnitropoliticky, protože většina Američanů stejně nemá ponětí, kde ta "nová Evropa" včetně Česka vlastně leží? Hlavní motiv svého podpisu prozradil Václav Havel nepřímo v jednom ze svých posledních rozhovorů, když časopisu Respekt řekl, cituji:"Není v zájmu naší civilizace, aby se Amerika dostala do izolace a současně do jakési civilizační války s celým arabským či muslimským světem". Konec citátu.

V Česku ovšem existuje dosti významný politologický proud, který pozoruje vstřícný postoj k Washingtonu nikoliv z perspektivy celého lidstva, nýbrž brýlemi údajných českých národních zájmů a bezpodmínečně jej podporuje právě z tohoto důvodu. Stále těsnější ekonomické sepjetí Česka s Německem a německé sbližování s Ruskem, musí prý Praha vyvažovat tím, že se vyhne všemu, co by mohlo zkomplikovat vztahy s jedinou akceschopnou velmocí světa, se Spojenými státy.

Tento obraz českých národních zájmů, hlásaný například v českých médiích, často vystupujícím ředitelem hamburského institutu pro politiku a hospodářství Petrem Robejškem, leží nejen v základech ideologie ODS, nýbrž nese konkrétní ovoce i ve vládě. Poté, co Robejšek přišel loni v květnu s nápadem nabídnout Američanům v Česku umístění vojenské základny, ministr Tvrdík to na podzim skutečně udělal. Veřejnost byla notně překvapena, což má logiku.

Stačí si vzpomenout na to, jaké potíže měli sociální demokrati už z přítomností americké stanice Rádio Svobodná Evropa v Praze a to v dobách, kdy terorismus zdaleka nebyl takovou hrozbou, jako dnes. Vzhledem k atmosféře ve společnosti mají se vstřícností vůči Spojeným státům toho času ovšem problémy všechny demokratické strany. Komunisté z toho profitují už nyní. Václav Klaus například raději o posílení protichemické jednotky v zálivu ani nehlasoval, jen aby se nepřipravil o vyhlídky na hlasy KSČM při volbě prezidenta. Nakonec je ovšem stejně nedostal.