„Černoch? Kdoví, co je to zvrhlíka!“ Příběh namibijských dětí v Československu a našich předsudků

24. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Žena z Namibie

V roce 1985 přijalo Československo děti z utečeneckých táborů v Namibii. Jejich osudy přiblíží Téma Plus v kontextu česko-afrických vztahů. I přes oficiální a často deklarovaný zájem Československa a potom České republiky víc využít hospodářský a kulturní potenciál „černého kontinentu“, totiž tvoří výměna s africkými státy jen něco přes jedno procento tuzemského zahraničního obchodu. Reportér Vít Pohanka se ptá, proč to tak je, a pátrání začíná osobní osobní zkušeností.

Pořad Ein Kessel Buntes byl v sedmdesátých letech minulého století pojem. Jako výkladní skříň socialistické zábavy se vysílal šestkrát ročně v sobotu večer a v rámci intervize ho přejímala Československá televize.

Čtěte také

V každém vydání se našlo místo pro nějakou opravdu velkou mezinárodní hvězdu, zazpívala tam třeba i švédská ABBA. Mě jako kluka naprosto uchvátilo vystoupení jiného, pro nás exotického zpěváka:

Afric Simone z Mosambiku dokázal nadchnout publikum na obou stranách železné opony. Z jeho zpěváckého i tanečního výkonu doslova tryskala ryzí živočišná energie. Troufnu si odhadnout, že nejenom pro mě to bylo v naší generaci první setkání s africkou kulturou a živým Afričanem – byť na obrazovce v přenosu z berlínského Fridriechstadt-Palastu.

My venkované jsme slyšeli, že nějací Afričané prý studují na vysokých školách v Praze a v Brně, ale u nás na Vysočině jsme je nepotkali, jak byl rok dlouhý. A ten Afric Simone byl pro nás něco jako zjevení. Na první osobní setkání s opravdovým živým Afričanem jsem si musel nějakou dobu počkat.

Česky, i když s přízvukem

Čekal jsem až do roku 1980, kdy jsem začátkem léta vystupoval při cvičení devíti tisíc starších žáků na Strahovském stadionu. O spartakiádě si můžete myslet cokoli, ale pro mě byla účast na ní hlavně příležitostí poznávat Prahu.

Čtěte také

Spolužák Ivo Veselý měl babičku, která bydlela na Jižním městě. A při jednom rozchodu jsme se za ní vypravili metrem (samozřejmě po svolení soudružky učitelky, která nás měla na starost). A v tom metru někde mezi Muzeem a Chodovem jsem viděl prvního Afričana na vlastní oči!

Fascinovala mě jeho barva a musel jsem na něj naprosto neomaleně civět. Bral to evidentně s humorem, po nějakém čase se na mě usmál a k mému údivu promluvil česky, sice s přízvukem, ale srozumitelně. Řekl mi „ahoj“a zeptal se mne, odkud jsem. Sám uhádl, že nejsem místní a přijel jsem na tu spartakiádu.

Během krátkého setkání jsem se dozvěděl, že je z Etiopie a studuje Vysokou školu zemědělskou. Pak už jsem musel vystoupit a nic moc víc jsem se nedozvěděl, ale byl to pro mne opravdu silný zážitek.

„Černoch?! Kdoví, co je to zvrhlíka!“

Později jsem se s tím pochlubil doma, když k nám přišla na návštěvu sestra mé maminky a ptala se, jak bylo v Praze. Evidentně pro mne bylo to setkání a krátká rozprava s Afričanem z masa a kostí natolik zásadní, že zastínila návštěvu Pražského hradu, Petřína a jiných pamětihodností.

Čtěte také

Teta, v té době sociální pracovnice, byla asi právě kvůli tomu povolání obezřetná a podezřívavá. Mírně mi vyčinila, že když budu já, tehdy ani ne čtrnáctiletý kluk v pražském metru, civět na cizí chlapy, navazovat s nimi kontakt a klábosit, koleduji si o pěknou polízanici. Neřekla to, ale myslím, že měla na mysli možný útok homosexuála, který si špatně vyloží mé zvídavé pohledy.

Opáčil jsem, že to byl přece černoch, na české bělochy bych tak nekoukal, těch máme i u nás ve Žďáře dost. Tím jsem jen ale zašťáral pomyslným klackem do vosího hnízda:

„Černoch?! Z Etiopie?! Kdoví, co je to zvrhlíka! A těch nemocí, které tam mají!“ vysvětlila důrazně teta.

A já myslím, že ty její předsudky, moje neznalost a zároveň fascinace vším africkým byly a jsou pro postoj našeho národa k Africe docela charakteristické.

V pořadu Téma Plus uslyšíte o namibijských dětech, které v osmdesátých letech internacionální pomoc socialistických zemí zavála do Československa. Jejich příběh přiblíží antropoložka Kateřina Mildnerová z Univerzity Palackého v Olomouci, která o jejich příběhu napsala celou knihu.

A také Martin Müller z Audiovizuálního centra téže univerzity, který o nich natočil filmový dokument.

Afrikanista Jan Prouza, děkan Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, pak zasadí příběh namibijských dětí do kontextu. Vysvětlí, co vypovídá obecně o vztazích a postoji naší země a národa k Africe.

autor: Vít Pohanka
Spustit audio

Související