Černá Hora má staronového prezidenta

Předsedal jeho mládeži, tedy byl něco jako šéf našeho někdejšího SSM. Svého času byl ve 29 letech nejmladším premiérem v Evropě. Do poloviny devadesátých let byl podporován a sám podporoval srbského prezidenta Slobodana Miloševiče.

Nakonec se jejich spojenectví rozpadlo. Džukanovič začal spolupracovat se západními zeměmi a postavil se do čela hnutí za samostatnost země. Rozpadla se i postkomunistická socialistická strana. Na již zmíněnou Demokratickou stranu socialistů- zastánkyni samostatnosti a probělehradskou Socialistickou lidovou stranu. Celé další období bylo vlastně soupeření obou zmíněných proudů.

Se zbytkovou Jugoslávií, zvláště po náletech NATO kvůli Kosovu to už vypadalo zle. Vazby mezi Srbskem a Černou horou byly stále slabší. Nejprve se Jugoslávská svazová republika přejmenovala na soustátí nazvané Srbsko a Černá Hora. Ekonomicky byly vazby minimální, v Srbsku stále platil jugoslávský dinár a Černá Hora používala EURO. Občas si obě země dělaly drobné naschvály, když čas od času zakázaly dovoz a vývoz zboží, většinou z v uvozovkách hygienických důvodů. Ale takových případů je v Evropě více. Vzpomeňme si například na zákaz dovozu polského masa do Ruska s oficiálním zdůvodněním, že polské maso neodpovídá ruským hygienickým předpisům. V květnu roku 2006 proběhlo v Černé Hoře referendum ve kterém o několik tisíc hlasů zvítězili stoupenci separace.

A tak v Evropě vznikly dva nové samostatné státy. Černá Hora a poněkud nedobrovolně i Srbsko.

Prezident republiky má spíše protokolární funkci a tak je nejmocnějším mužem stále Milo Džukanovič jako premiér, i když před několika měsíci prohlásil, že se cítí unaven a s politikou končí. Nakonec premiérské křeslo obsadil za svého těžce nemocného předchůdce. Politický proud kolem prezidenta a premiéra hlásá, že Černou Horu přiblíží v co nejkratším termínu Evropské unii. Zda je to reálně v době, když sama EU neví, jak rychle hodlá přijímat další členy ale nejsou ani Vujanovič s Džukanovičem schopni přímo ovlivnit a garantovat.

Odpůrci zmíněné dvojice jí obviňují z korupce a dokonce z podílu na pašování cigaret do Itálie. Právě boj s korupcí byl hlavním bodem programu liberálního kandidáta Nebojši Medojeviče, který však skončil až na třetím místě. Původně dokonce sebevědomě předpokládal, že právě on ve volbách zvítězí. Porážku uznal se zklamaným konstatováním, že občané ještě nejsou připraveni ke změně totalitního a zkorumpovaného systému. Přislíbil ale, že jeho boj za lepší budoucnost rozhodně nekončí.

Další dva kandidáti byli stoupenci návratu k užší spolupráci se Srbskem. Andrija Mandič se ziskem 19 procent hlasů a Srdžan Milič s jedenácti. Pozorovatelé označili volby za korektní a fér. Stalo se zkrátka to, co se stává, když se opozice nedohodne postavit proti jasnému favoritovi voleb společného kandidáta.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .