Ceny Paměti národa pod vedením Agniezsky Holland

Režisérka a scenáristka Agnieszka Holland

Na výročí sametové revoluce 17. listopadu se v pražském Žofíně koná velkolepá oslava: Ceny Paměti národa. Ocenění lidem, kteří ve svém životě prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou prázdná slova, udělují Post Bellum, Český rozhlas a Ústav pro studium totalitních režimů. Získají jí čtyři lidé: Felix Kolmer, František Wiendl, Jiří Stránský a Dana Němcová. Kdo o ceně rozhodl? A za co ji získávají?


Ceny Paměti národa se udělují letos již počtvrté. Mezi dvaceti nositeli ocenění jsou například válečný veterán Tomáš Sedláček, přeživší holokaustu Markéta Nováková, Ilsa Meierová, odbojáři a odpůrci nacistického a komunistického režimu a někdejší političtí vězni Leopold Färber, František Zahrádka, undrgrounďák František Stárek zvaný Čuňas. O tom, kdo cenu získá, rozhoduje doporučení více než pěti tisíc lidí – badatelů Paměti národa, Kolegium PN, a lidé z Klubu přátel PN, ke kterým se můžete připojit i vy na www.pametnaroda.cz, nebo www.postbellum.cz. První výběr asi osmdesáti jmen, ze kterého pak lidé volí laureáty, připravují terénní redaktoři – sběrači Post Bellum. Těch je téměř dvě stě.

Slavnostní udílení je každý rok jiné. První ročník vedl režisér Václav Marhoul a představil příběhy krátkými filmovými dokumenty. V roce 2011 kreativně připravoval Jan Svěrák, který vytvořil s animátory čtyři kreslené komiksové filmy. Loni režíroval divadelní udílení cen Matěj Forman. Letos večer zaštítila slavná režisérka polského původu Agniezska Holland proslavená v ČR filmovou minisérií Hořící keř. Pod jejím vedením natočili mladí filmaři čtyři hrané umělecké filmy zobrazující jeden moment ze života laureáta.


Starost o ostatní ho nakonec přivedla do Osvětimi

Felixe Kolmera, mladičkého skauta židovského původu, uvěznili nacisté v listopadu 1941 v koncentračním táboru v Terezíně. Nevzdal se. Vstoupil do podzemního židovského odbojového hnutí, které se připravovalo na povstání a připravovalo hromadný útěk. Felix dostal za úkol najít některou z podzemních chodeb vedoucích ven z Terezína: „Tušili jsme, že východ v této vojenské pevnosti musí existovat. Po půl roce jsem podzemní chodbu skutečně našel,“ vypráví Felix Kolmer, který se jednu noc prosoukal do dávno zapomenutých starých chodeb Terezínské pevnosti.

Vylez za hradbami bez povšimnutí dozorců. Ocitl se na břehu řeky. Nad sebou viděl hvězdnou noc. Svlékl se do naha a přeplaval řeku. Byl svobodný. Mohl uprchnout a skrývat se do konce války, vyhnul by se Osvětimi. Felix se vrátil do tábora pro ostatní. O svém objevu řekl veliteli odbojové skupiny a nejbližším přátelům. Velitel rozhodl, že židovští vězni stejně nemají v protektorátu šanci, a chodbu využijí k hromadnému útěku během případného povstání.

Felix Kolmer. Starost o ostatní ho nakonec přivedla do Osvětimi

K tomu nikdy nedošlo. Felixe za několik měsíců transportovali do Osvětimi, kde zahynuli jeho rodiče. Felix Kolmer říká, že ho při životě v koncentračních táborech držela jediná myšlenka, že je silnější než ostatní, a proto jim musí pomoci. Nedokázal si představit, že by svoji starou matku, manželku a přátele opustil: „Nikdo si neuměl představit, že nás čeká ještě něco horšího. V Terezíně jsme dokázali přežít, ale Osvětim byla peklo na zemi.“


Měl pistole, ale nepoužil je. Domluvil příměří. Nakonec skončil ve vězení

Františka Wiendla prosila jeho matka, aby schované pistole jeho otce nechal v úkrytu. František je ovšem potřeboval. Jeho otec se ukrýval už několik měsíců před gestapem. Před jejich domem v Klatovech se shromáždily desítky lidí a dožadovali se velitele. Chtěli jít na Němce. V protektorátu hlásil Československý rozhlas prosby o pomoc, v ulicích se bojovalo.

Psal se květen 1945 a vypuklo povstání. František nedbal matky a zastoupil otce. Stal se velitelem zhruba třicítky občanů, kteří měli za úkol přepadnout jednotky wehrmachtu přepravné k bitvě na místním stadionu. Když se připlížili k místu, František si uvědomil, že vede přátele na jistou smrt. Napadlo ho, že jediná možnost je promluvit si s nepřítelem: „Byl to starší Němec. Kdyby to byl fanatický nacista, všechny nás na místě postřílí. Jenomže byl konec války a nikomu se už nechtělo bojovat,“ popisuje Wiendl svůj husarský kousek.

Velitel wehrmachtu po rozhovoru s mladičkým Wiendlem nechal nastoupit vojáky do útvaru, Wiendlovi odezvali zbraně a v doprovodu klatovských občanů odpochodovali do kasáren. František jim slíbil bezpečí a zaručil, že je předá americkým jednotkám, které se blížily ze západu.

Po roce 1948 milicionáři zatkli jeho otce, odbojáře z války. Stal se to v noci, když vkládal do schránek v Klatovech letáky s protikomunistickými hesly a na prkenné ohrady psal hanlivé nápisy proti komunistům. Později zatkli i jeho matku. O něco později na dveře do Wiendlova domku zabušil jistý pan Schneider a prosil Františka, zda by mu nepomohl přejít hranice.

František Weindl. Měl pistole, ale nepoužil je. Domluvil příměří. Nakonec skončil ve vězení

František, po tom co si ověřil, že Schneider je přítel jejich známých, si sednul k mapě a našel si cestu. Úspěšně ho dostal do Německa. Od té doby se z něj stal agent-chodec, který převedl přes hranice desítky lidí – celé rodiny s dětmi, sokoly, skauty, vojáky a politiky. Nakonec byl zrazen přáteli a odsouzen na 18 let vězení, odseděl si deset.


Zdivočelá země není fikce, ale příběh Stránského

Jiří Stránský je dnes slavným spisovatelem a scenáristou, který celému národu vyprávěl příběh plukovníka Maděry ve Zdivočelé zemi. Mnohé eskapády filmového letce RAF Maděry ve skutečnosti prožil na vlastní kůži.

Jiří Stránský pracoval na začátku 50. let v národním podniku Čedok Propak v oddělení plakátů. Jeho nadřízený, bývalý ředitel soukromé tiskárny František Šilhart, organizoval v podniku protikomunistickou skupinu, do které pozval i Stránského. „Řekl jsem mu, že to nepřipadá v úvahu. Můj táta i bratr seděli, a tudíž jsem byl jediným živitelem rodiny,“ vysvětluje Stránský.

Skupinu někdo udal a Šilhart dostal trest smrti. Odvolal se a StB zatlačila, že trest mu sníží, když bude spolupracovat. „Vymyslel si na mě špionskou historku, že jsem byl skupinou vyslán do západního Německa, kde mě vycvičili v zabíjení.“

Stránského zatkli krátce po tom, co ho odvedli na vojnu k PTP. „Mlátili do mě hlava nehlava, ale já nevěděl, co po mně chtějí! Dalo mi strašnou práci zjistit, k čemu se mám vlastně přiznat,“ popisuje Stránský, který od soudu odešel s osmi roky vězení, na tu dobu nízký trest mu udělili kvůli jeho věku. Bylo mu devatenáct.

Jiří Stránský. Zdivočelá země není fikce, ale příběh Stránského

Maďěra v seriálu Zdivočelá země dostane ve vězení nabídku, aby podepsal žádost o milost, odmítne a je ztrestán korekcí, kde málem zemře. Tato historka není sci-fi, ale epizoda ze života spisovatele Stránského: „Zavolal si mě prokurátor Metlička a sdělil mi, že můj případ byl přezkoumán. Vězeň Šilhart se doznal ke lžím a že sedím neprávem, že můžu jít domů. Jen tady musím podepsat žádost o milost. Já mu řekl, že když jsem tedy nevinný, tak žádat o milost nebudu a nic nepodepíšu. Takže jsem nejen seděl další dva roky, ale šel jsem rovnou do korekce za drzost,“ vypráví Jiří Stránský.


Slavnostní udílení Cen Paměti národa vysílá v neděli ČT1 v přímém přenosu ze Žofína ve 21:20 hodin. Pořad také najdete na webu i-vysílání České televize. Moderuje Jakub Železný. Vystoupí Lenka Dusilová, Ivan Hlas, Bára Poláková, Natálie Kocábová, Radoslav Bango, Miloslav König. Zazní písně Jen pro ten dnešní den, Jeřabiny od Karla Kryla, Táhněte do háje, Časy se mění v doprovodu Karlovarského symfonického orchestru. Cenu předají Zdeněk Svěrák, herec Krištof Hádek, režisér Hynek Bočan, Jiří Schmitzer, herečka Magdalena Sidonová.


Bez Dany by byl disent méně laskavý

Milá, elegantní a vlídná Dana Němcová žije v bytě plném knih, obrazů, fotografií, všech možných drobností a pamětin v Ječné ulici. V „Jéčku“, jak se tomuto slavnému bytu Němcových říkalo, se odehrála v době normalizace řada tajných přednášek, setkání, akcí i mejdanů. Legendární byt byl otevřený pro všechny undergrounďáky, filozofy, písničkáře, prostě pro všechny přátele. Bez Dany Němcové – by byl český disent jiný, rozhodně méně laskavý.

Když začal komunistický režim kriminalizovat členy skupiny The Plastic People of the Universe a další undergroundové umělce, byli to spolu s dalšími právě Němcovi, kdo pro zatčené organizoval podporu mezi významnými protirežimně orientovanými osobnostmi české vědy a kultury.

Z této činnosti se posléze fakticky zrodila Charta 77, kterou Dana a Jiří Němcovi, jedni z jejich iniciátorů, podepsali mezi prvními: „S Plastiky už vůbec nešlo o hudbu, ale o to, že bolševik vyjel po zárodcích svobody, po vlasatcích a muzikantech. To byl pro mě důvod, proč se za ně postavit,“ říká Dana Němcová, kterou StB předvolala na první výslech na Ruzyni v den jejích narozenin, 14. ledna 1977.

Dana Němcová. Bez Dany by byl disent méně laskavý

Následoval vyhazov z práce (to se týkalo i Jiřího Němce, který od roku 1977 dělal nočního hlídače), domovní prohlídky, opakované předvolávání k výslechu a soustavná šikana. Přesto už rok po Chartě 77 založila Dana Němcová spolu s některými dalšími signatáři Charty Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který dokumentoval případy perzekuce a posílal o nich zprávy do zahraničí. V roce 1979 byla Dana Němcová zatčena a strávila půl roku ve vazbě; v říjnu ji podmíněně odsoudili za podvracení republiky a roku 1980 byl na několik měsíců uvězněn manžel Jiří. V té době už vychovávali sedm dětí.


Vzpomínky Kolmera, Wiendla, Stránského a Němcové zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jejich vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20 hodin v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21 hodin. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.