Bruselská ujednání a současné Polsko

Britům určitě proto, že si připomínají minulou velikost svého impéria, kdy dokázali udržet Evropu na distanc. Svůj ostrůvek našli i naši Středoevropané, kteří po pádu komunismu objevili svá malá národní impéria a teď se hrozí toho, že by se o ně měla s někým dělit.

Hvězdnou hodinkou tohoto středoevropského konzervativního podniku byl nepochybně nedávný bruselský summit EU, který měl rozhodnout o institucionální reformě EU, nahrazující zapuzenou ústavní smlouvu. Velké odhodlání a vysokou hru zde předvedla zvláště pravice polská. Naše, takzvaná konzervativní pravice česká, se také chtěla vytáhnout, jak mohla, ale rozumně nakonec dala přednost kompromisu. Jenom orbanovská konzervativní pravice maďarská se ke slovu příliš nedostala, ve vládě není, a tak zůstala se svými nápady doma.

Jak se ukazuje, v podání polských bratrů Kaczynských má konzervativní pravice podobu výrazně nacionální a bytostně ozdravné zaměření. Všechny smlouvy, instituce, dohody či pakty, jež by podvazovaly mravní čistotu, národní energii a politické zájmy Poláků, musí být podle ní odmítnuty a náležitě upraveny ve jménu Práva a spravedlnosti, jak se případně nazývá vůdčí síla polské pravice. A není toho málo, co překáží.

V hledáčku se může ocitnout údajně pseudoliberální evropská charta lidských práv nebo chystaná institucionální reforma Evropské unie, která je možná demokratičtější, ale nebere náležitě v úvahu velikost a mocenské aspirace Polska, a v neposlední řadě vojenskou hrozbu z východních ruských plání.

Nedá se říci, že by se nová polská pravice nedokázala pořádně poprat s těmito výzvami. Po bruselském summitu si dokonce může udělat několik nových zářezů. Tak v bruselském dokumentu, na jehož základě vznikne do konce roku nová unijní smlouva, najdeme poznámku pod čarou, která platí zcela jistě speciálně pro Polsko: "Listina se nijak nedotýká práva členských států přijímat právní předpisy v oblasti veřejné morálky, rodinného práva, jakož i ochrany lidské důstojnosti a dodržování fyzické a mravní integrity člověka."

Velká Británie získala výjimku, protože precedentní právo, jež má v krvi, není založeno na ústavním legalismu, a Británie je liberální zemí bez Ústavy a bez Listiny práv. Polsko si naopak výjimku vynutilo proto, aby mohlo vydávat zákonné předpisy na ochranu veřejné morálky, které nebudou vázány evropskou listinou základních práv. Prostě polská trefa do černého. Pravda, Polsku se nepodařilo zabránit tomu, aby bylo přijato pravidlo dvojí většiny, podle něhož se bude hlasovat v Evropské radě a Radě ministrů. Uznejte, je to divné pravidlo, když Polsku nedává stejnou moc, co starý způsob.

Polsko ovšem neustupovalo nijak lehko. Bránilo se zuby nehty a vzduchem létaly argumenty velmi silného kalibru. Jak už asi v polsko - německých vztazích nemůže být nyní jinak, na scéně se objevil Hitler a ke slovu se znovu dostaly válečné křivdy. Polský premiér dal najevo, že mu nynější nátlak Německa na Polsko připomíná situaci ve 30. letech, kdy byl u moci právě diktátor Hitler. Argument uvedl opravdu pádný. Prohlásil, že kdyby Polsko netrpělo tolik za války, tak by mělo 66 miliónů obyvatel. Německo by tedy mělo více zpytovat své svědomí. Tato úvaha zarazila téměř všechny účastníky summitu, ale následné rozpaky Poláky naopak nijak nezaujaly.

Vicepremiér Giertych se ale zřejmě nesmířil s ústupkem Polska a ve válečných metaforách statečně pokračoval. Poláci pravda ustoupili, ale až poté, co německá kancléřka Merkelová prohlásila, že konference může pokračovat i bez Poláků, a dovedete si představit ten pocit pana ministra, který se zřejmě cítil jako před esesáckými samopalníky. Pravil totiž, že to bylo jako když Vám někdo řekne: "Hände hoch!".

Poučení, kterého se nám takto dostává, je zřejmé. Evropská unie příliš podléhá diktátu Německa a polská pravice nás obezřetně varuje. Souhlasím s tím, že bychom měli brát tato varování vážně. Jenom je třeba si pořádně ujasnit, na koho vlastně vskutku máme dávat nyní dobrý pozor.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .