Brečela jsem a brečela, ale v sobě, aby to nebylo slyšet. Příběh Ludmily Zouharové, rozené Švédové

14. říjen 2018
Sourozenci Ludmila a Radslav Švédovi v roce 1959

Dne 25. listopadu 1953 přijelo do Pivína nedaleko Prostějova několik černých aut, obsazených policisty. Ludmile Zouharové (tehdy Švédové) bylo sedm let.

Příslušníci Státní bezpečnosti sebrali v domě Švédových její matku stejného jména, a také děda Františka a strýce Vratislava. Pro strýce Zdeňka Švédu si dojeli do práce.

Rodiče Václav a Ludmila Švédovi

Ludmila vzpomíná: „Jak přijeli, tak mě maminka poslala k sousedům. Odešla jsem. Pak jsem viděla, že už tam žádné auto nestojí a vrátila se domů. Hrozný pohled. Všechno rozházené, stařenka seděla v kuchyni u stolu, brácha ležel na zemi a brečel. Byl na maminku zatížený, protože byl pořád nemocný... Byly mu čtyři roky. Ptala jsem se, co se stalo. Stařenka nám ale nic nevysvětlila...“

Ludmilin otec byl v té době již zatčen a později popraven: Václav Švéda, člen odbojové skupiny bratří Mašínů. Jejím vzpomínkám jsou věnovány nedělní Příběhy 20. století.

Švédovi a Kasparidesovi

Nejdřív je třeba připomenout rodinnou historii. Ludmilin otec Václav Švéda (1921-1955) pocházel právě z Pivína. Narodil se v rodině legionáře. Na začátku druhé světové války se rozhodl, že uteče ze země a přidá se k československým zahraničním jednotkám. Útěk se nezdařil, Václav skončil v Kounicových kolejích v Brně.

Babička Kasparidesová

Z vězení se mu podařilo uprchnout - a pod falešnou identitou (s doklady mrtvého bratrance) se skrýval v Německu. Roku 1942 se chtěl dostat přes Švýcarsko do Velké Británie, avšak švýcarské úřady ho vydaly do Německa. Berlínský soud ho poslal na patnáct let do vězení, domů se vrátil po porážce nacismu.

V roce 1946 se Václav Švéda oženil s Ludmilou Kasparidesovou (1923-1991), jejíž otec Josef a strýc Jan Kasparidesovi byli za okupace kvůli účasti v odboji zatčeni a odsouzeni k smrti. Trest nakonec nebyl vykonán.

Václav Švéda (vpravo) s otcem Františkem a bratrem Zdeňkem za první republiky

Matka Ludmily Kasparidesové byla příbuzná rodiny Mašínovy. Roku 1940 Mašínovi Ludmilu K. adoptovali a v obavě z nacistické konfiskace na ni přepsali polovinu svého hospodářství v Lošanech (50 hektarů polností). Druhou půlku přepsali po svatbě na Václava Švédu, který se po válce právě v Lošanech seznámil se svými pozdějšími spolubojovníky Ctiradem a Josefem Mašínovými.

Malá Ludmila

Ludmila Zouharová, tedy dcera novomanželů Švédových, přišla na svět 21. září 1946. Měla vážnou vrozenou vadu nohy, prodělala několik operací, jako dítě se v noci budila, křičívala ze spaní bolestí. Roku 1947 zemřel při porodu její první bratr (měl se jmenovat po otci Václav).

Ludmila Kasparidesová (Švédová)

Roku 1948 ukradli komunisté prarodičům Kasparidesovým továrnu na výrobu stavebního kování. V září 1949 se Ludmile narodil bratr Radslav, který v necelých dvou letech onemocněl na zápal plic a zánět pohrudnice - lékaři mu nedávali naději, ale přežil. Roku 1950 komunisté ukradli statek v Lošanech a rodinu Švédovu s těžce nemocným synem vystěhovali.

Václav se živil jako krmič prasat, s dětmi a ženou bydlel u rodičů v Pivíně. Stal se členem skupiny bratří Mašínů, s nimiž se v říjnu 1953 pokusil uprchnout na Západ. Byl těžce zraněn a zatčen, podrobnosti zde a zde.

Manželé Ludmila a Václav Švédovi v roce 1948

V zimě 1955 se konal vykonstruovaný monstrproces se zatčenými příslušníky rodiny Švédovy a dalšími dvanácti lidmi. Tři obžalovaní dostali trest smrti: Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák. Ludmila Švédová (matka Ludmily Zouharové) dostala za údajné maření pátrání po manželovi a napomáhání jeho trestné činnosti 18 let vězení. Šestašedesátiletý František Švéda (děd) byl odsouzen k 15 letům. Zdeněk a Vratislav Švédovi (strýcové) dostali 20 let, během pobytu ve vězení je opustily manželky, součástí trestu byla i konfiskace majetku.

Ludmila Švédová se s manželem Václavem před popravou nesměla setkat. Malá Ludmila (dnes Zouharová) s bratrem a babičkou tatínka navštívila ve vězení měsíc před popravou: „Asi jsem byla v šoku, protože že si to vůbec nepamatuju… Neměla jsem ale tehdy tušení, že vidím otce naposledy.“

Sourozenci Ludmila a Radslav Švédovi v roce 1955

Václava Švédu popravili v pankrácké věznici 2. května 1955. O jeho smrti se dcera dozvěděla náhodou o několik měsíců později: „Tehdy k nám přijela teta Hladíková z Kolína. Byla jsem asi nemocná, spala jsem v kuchyni. Ležela jsem pod peřinou a stařenka četla tetě dopis, v němž tatínek předtím psal, že dostal trest smrti. Bylo to hrozné. Aby nevěděli, že jsem to slyšela, tak jsem zůstala zakrytá pod peřinou... a brečela jsem a brečela, ale v sobě, aby to nebylo slyšet.“

Deset let bez mámy

O sedmiletou Ludmilu a čtyřletého Radslava se starala babička Hedvika Švédová. Přes pokročilý věk (bylo jí přes šedesát) chodila pracovat na pole v JZD, k tomu musela zvládnou výchovu dětí, péči o domácnost, občasné výpady lidí, ovlivněných komunistickou propagandou - a také ponižující návštěvy sociálních pracovnic. Ludmila Zouharová vzpomíná, že babička trpěla silnými bolestmi nohou a že jí pravidelně chodili s bratrem pomáhat na pole: „Museli jsme okopávat a vytrhávat řepu. Nikdy jsem se neptala, proč to musíme dělat. Bylo to automatické.“

Dům rodiny Švédovi v Pivíně po zásahu bombou a krátce po osvobození v květnu 1945

Její matka Ludmila Švédová prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Malé Ludmile uvěznili celou rodinu, součástí jejího dětství se staly pravidelné návštěvy věznic: „Těšila jsem se, že maminku uvidím, ale zároveň jsem měla strach, protože ona měla pořád slzy v očích.“

Po amnestii v roce 1960 se z vězení jako první vrátil děd František: „Když stařeček otevřel vrata a stál ve dveřích, stařenka omdlela.“ Ve 73 letech začal pracovat jako zedník, po letech dřiny se mu podařilo vyplatit půlku zkonfiskovaného domu.

V červnu 1962 dokončila Ludmila základní školu. Toužila studovat, ale babička jí našla místo dělnice v textilní továrně v Moravské Třebové. V 16 letech musela opustit domov a pracovat ve dvousměnném provozu. Mělo to praktické důvody: „Stařenka to brala tak, že jsou se stařečkem už ve vysokém věku a že maminka má být ve vězení ještě devět let. A kdyby se s nimi něco stalo, kdo se postará o mého bratra? Byla jsem tu jen já. Takže jsem vyšla devítku s jednou dvojkou z chemie a musela jsem do práce.“  Ludmila Zouharová pracovala v textilce bezmála 40 let. V Moravské Třebové se v roce 1968 provdala (má dvě dcery).

Matka Ludmila Švédova po návratu z vězení

V roce 1963 po bezmála deseti letech ve vězení komunistické úřady podmínečně propustily její matku a o rok později oba strýce: „Dostala jsem telegram, že se maminka vrací domů. Nemohla jsem se dočkat rána, celou noc jsem nespala.“ Ludmilu Švédovou nechtěl po propuštění z kriminálu nikdo zaměstnat, nakonec nastoupila jako uklízečka, musela splácet soudní výlohy.

Velice se trápila tím, že dlouholeté odloučení narušilo vztah s dětmi: „Strašně tím trpěla. Když bratr něco chtěl, šel za stařenkou. A to maminka těžce nesla. Říkala, že jí tolik nevadí deset let ve vězení, jako spíš to, že nemohla děti vychovat podle svého.“

Dopis na rozloučenou

Ludmila Švédová se dožila pádu komunistického režimu, ale nikoli navrácení rodinného majetku. Zemřela v 68 letech 3. května 1991. Dcera Ludmila říká, že „maminka na smrtelné posteli prosila, abychom se postarali o tatínkovu rehabilitaci a vyřídili restituce. Říkala také, že nám na vkladní knížce našetřila nějaké peníze, a abychom se měli rádi. Bratr měl slzy v očích a maminka mu říkala, ať nepláče, že smrt není zlá, zlé je jen umírání.“

Prarodiče Hedvika a František Švédovi s vnoučaty Radslavem a Ludmilou asi v roce 1962

V roce 1993 byl popravený Václav Švéda rehabilitován - a teprve v té době, přibližně po 40 letech, dostaly jeho děti dopis na rozloučenou. Stojí v něm:

„Milovaná moje maminko, drahé moje děti. 29. ledna 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším státním soudem k trestu smrti. Milá maminko, milé děti, myslím na Vás neustále. Myslím na Lidunku, na tatínka, na bratry. Miluji Vás všechny víc než svůj život. Maminko, buď silná, statečná žena. Přimkni se ještě víc k dětem. Ony Tobě dají to nejlepší. V dětech je život. Děkuji Ti za vše. Jsem hrdý a šťastný, že Tys mojí maminkou, jsem hrdý a šťastný, že mám takového šlechetného tatínka, věrné bratry. Jsem hrdý a šťastný, že jsem měl ženu, která mě milovala celou duší, celým svým srdcem. Byla mně vším. Byla krásná, nádherná žena a taková též matka.

Zbožňuji Lidunku, zbožňuji Tebe, moje maminko, zbožňuji drahého mně tatínka. Věřím, že se všichni vrátí ve zdraví k Tobě, k dětem, ke svým rodinám. Prosím, odpusťte mně, že jsem Vám tady v životě ublížil. Lituji toho. Měl jsem Vás všechny rád více, než bývá u jiných rodin. Neuměl jsem být jinší, než jsem byl. Věřte mně, prosím, že jsem Vám chtěl dát vždy nejvíc lásky, štěstí, to nejkrásnější. Měl jsem Vás rád, ctil a vážil si Vás. Chtěl jsem být člověkem takovým, jako je můj tatínek — člověkem dobrým, spravedlivým, čestným a šlechetným! Lidunko a Radoušku, sladké moje děti, mějte se spolu rády, mějte rády stařenku.

Nezapomeňte nikdy na Vaši krásnou maminku, na drahého stařečka, na strýce Vraťu a Zděnka. Zbožňujte maminku tak, jako já jsem zbožňoval moji maminku, mojeho tatínka. Dejte Vaší mně tak drahé mamince více štěstí a klidu, než já jsem dával svým rodičům, a budete vždy šťastnými. Věřil jsem a věřím ve Vás. Věřím, že budete lidmi tak krásnými jako Vaše maminka, stařenka, stařeček, strýc Vraťa a Zděnek. Objímám a líbám Vás. Budu na Vás na všechny myslit až do konce a budu Vám přát to nejlepší. Až dorostete, chtějte, aby Vám maminka vyprávěla vše — celý můj a její život.

Maminko, pozdravuji a líbám Tebe. Líbám tatínka, Lidunku, Vraťu, Zděnka. Přeji jim vroucně, ať se ve zdraví vrátí. Prosím za ně Boha. Pozdravuji tetičku Hladíkovou, rodiče v Kolíně, Jarku a Jarču. Pozdravuji všechny. S Bohem, maminko, s Bohem, milé děti, tatínku, bratři.“

Ludmila Zouharová v roce 2018

Ludmila a Radslav získali zpět část rodinných majetků. Většina budov byla již zdevastovaná, továrna v Kolíně rozkradená, ze statku v Lošanech zbyly jen obytné budovy, protože stodoly během vyřizování restitucí lidé rozebrali a ze dvora si udělali obecní skládku.

Ludmila Zouharová v Pivíně nežije, její bratr ano. Na tamním hřbitově leží jejich matka, otcův popel byl rozprášena na neznámém místě. Ludmila prý na rodiče myslí denně: „Nahoře v pokoji mám jejich svatební fotografii. Každý den tam chodím a pohladím je.“

Spustit audio
autoři: Adam Drda, Vít Lucuk