Bořím a bouračka se mi daří. Zapomenutý komunista Janoušek, který kandidoval proti Masarykovi

„Váš otec staví a já bořím. Bořím proto, že stavba je zbudována na imperialisticko-kapitalistické hnilobě. A proto se mi bouračka daří,“ psal v červnu 1919 Alici Masarykové, dceři prezidenta Masaryka, ze Slovenska Antonín Janoušek. Dnes už zapomenutý člověk, který se na počátku 20. let dvacátého století na chvíli ocitl na místě, kde se „něco“ děje. V pořadu Portréty ho připomene historik Zdeněk Doskočil.

Čtěte také

Ikona bdící nad sovětským Ruskem. Popřevratový Lenin byl „velkým svůdcem“, soudí historikové

Nymburský rodák Antonín Janoušek (1877-1941) se vyučil ve Vídni zámečníkem a pracoval na mnoha místech bývalé monarchie. Tíhl k levici, v roce 1895 vstoupil do sociální demokracie a po ruské revoluci v roce 1905 se živil jako novinář v dělnických listech a funkcionář v dělnických spolcích. A také organizoval stávky.

Po celou první světovou válku pracoval v kladenských hutích, na jejím konci se stal redaktorem kladenských novin Svoboda. Ty jej vyslaly jako korespondenta do Budapešti. Janoušek se tam přidal k radikální levici, která stála u zrodu Maďarské republiky rad. V dubnu 1919 byl jmenován předsedou její československé sekce; maďarští komunisté totiž počítali s „vývozem revoluce“ dál na západ.

To se stalo, když maďarská Rudá armáda obsadila na přelomu května a června 1919 velkou část Slovenska. Na zabraném území komunisté řádili: slíbili znárodnit velkostatky, banky a továrny nad dvacet zaměstnanců, zřídit revoluční tribunály a bezpečnostní sbor Rudá stráž.

Čtěte také

Vznik Protektorátu Čechy a Morava aneb Hra se slovenskou kartou

K uskutečnění rozsáhlých plánů neměli moc času. Do čela Slovenské republiky rad, vyhlášené v Prešově 16. června 1919, se postavil právě Antonín Janoušek. Jeho vláda trvala do okamžiku, kdy se maďarští vojáci museli ze Slovenska stáhnout. Nejpozději od 7. července 1919 „první komunistický stát na našem území“, jak se v letech socialismu psalo v učebnicích, přestal existovat.

Janoušek byl vězněn v Maďarsku (nová maďarská vláda mu vytýkala, že chtěl „odtrhnout Slovensko od Uher“), a protože mu sovětské Rusko udělilo své občanství, byl s mnoha dalšími vyměněn za maďarské vojáky, vězněné od let první světové války v Rusku. Jeho vyhoštění z Maďarska se uskutečnilo přes Československo, kde byl ale v říjnu 1920 zadržen a až do března 1922 vězněn – paradoxně pro to, že chtěl „odtrhnout Slovensko od Československa“. Mezitím se v květnu 1920 objevilo jeho jméno na dvou hlasovacích lístcích v prezidentských volbách. Výsledek? Vyhrál Masaryk, dostal 284 hlasů. Kdo z poslanců nebo senátorů napsal jméno Janouška, není dodnes jasné.

Po vyhoštění do Ruska řadu let žil v čuvašském městě Čeboksary (dodnes tam jedna ulice nese jeho jméno), na přelomu 30. a 40. let vedl v Moskvě továrnu na výrobu čaje. Zemřel v březnu 1941 – jak udávají všechna encyklopedická hesla „přirozenou smrtí“. Pro cizince to bylo v době (byť dohasínající) vlny stalinského teroru spíš výjimkou.