Boj s hloupostí nesmíme nikdy vzdát, varuje herečka Kolářová

31. březen 2020

Daniela Kolářová působila přes 40 let ve Vinohradském divadle, spolupracovala s řadou dalších pražských scén. V 70. a 80. letech zářila v divadle, televizi i ve filmu. V porevolučních letech 1990−1992 byla i poslankyní České národní rady a chvíli zastupitelkou hl. města Prahy. (repríza)

Čtěte také

„Myslela jsem si, že se mi bude po Vinohradech stýskat. Ale není tomu tak,“ říká ke svému odchodu z domovské scény.

„Je to proto, že se divadlo obsahově posunulo úplně jinam. Ale to je v této době průvodní choroba všech divadel, které jsou závislé na městských rozpočtech. Protože magistráty po nich chtějí nikoli obsah, ale návštěvnost. Dotace se odvíjejí od toho, jestli máte v divadle plno. Dramaturgie se to snaží vyvažovat i kvalitnějšími tituly, ale převažuje komerce. Aby bylo plno,“ dodává.

Společnost nevěřících

Kolářová podotýká, že se boj s hloupostí nesmí nikdy vzdávat. Herečka by ráda viděla přinejmenším principiální sjednocení společnosti na společných hodnotách. Jak poznamenává, stále v to doufá, ale zatím si nějaké změny vědoma není.

„Stačila by i základní shoda na tom, jestli má u nás převážit demokracie a fungovat právní stát. Ve cti, morálce a etice. Když je spousta lidí nevěřících, tak neexistuje nic jiného než právní řád.“ Podle Kolářové chybějící společenská dohoda znamená i nefunkční právo.

Čtěte také

„Zdá se mi, že se to někde pěkně zadrhlo. Nevím, jestli se to dá uplatit, nebo někomu vyhrožovat. Nemám s tím ale zkušenost, přesto to na mě působí velice depresivně,“ uzavírá téma spravedlnosti, řádu a justice. 

K samotnému náboženství a víře pak herečka přiznává, že věřící není. Jak říká, byla vychována v 50. letech jako ateistka a k této dimenzi uvažování dospěla přes hlínu.

„Když člověk sází a prožívá radost, že z toho něco vzchází, a navíc, když si o tom čte literaturu, tak zjistí, jak moc jsme spjatí se vším, co se v přírodě děje. Má to absolutní zákonitosti. Zjistí, že to 'něco' existuje. A že to má řád,“ uvádí.

Sám svým pánem

V jiném životě by se raději dobová ikona české televizní a divadelní tvorby živila jako zahradní architektka. Oproti herectví jde prý o individuální práci, ve které člověk není závislý na dalších lidech. V souvislosti s tím zmiňuje frustrující fakt, že herec nemůže zcela ručit za výsledek své práce, protože není svým pánem.

„Samozřejmě jsem se nesetkala vždycky jen se špičkovými režiséry. Hrůza vás přepadá, když máte před sebou hloupou hru a režiséra, který je zamindrákovaný a ještě si to vylévá na hercích. To byly nejčastěji hry za totality k nějakému výročí. Pak přijde zas někdo, kdo vám nabídne jinou dimenzi uvažování, a tak se to naštěstí vyvažuje,“ uzavírá.

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Osobnost Plus. 

autoři: Barbora Tachecí , kte

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.