Boháčů přibývá

Jedním z důvodů, proč u nás přibývá boháčů, jsou totiž údajně i značné investice do infrastruktury, podpořené strukturálními fondy EU. Tomu se dá s jistou nadsázkou rozumět i tak, že z cizího krev neteče, a stavebníci jsou u nás, díky evropským dotacím a spřáteleným úředníkům, hýčkáni nezvykle štědrými odměnami. Přesně řečeno, ti velcí stavebníci, kterým jsou u nás výběrová řízení šita na míru, jak naznačují kontroloři. Všechno zkrátka souvisí se vším, a poučením může být, že kdo je šikovný a má oči otevřené, také se může stát dolarovým milionářem. Koneckonců je jich ve světě devět a půl milionu, což je dav, ve kterém se jeden klidně ztratí.

Existuje proto exkluzivnější klub boháčů, disponujících třiceti miliony dolarů, ale i těch už je téměř sto tisíc. Svádí to k podezření, že hromadit miliony dolarů proto, aby člověk něco znamenal, je marnost. Vezměme to z druhé strany, mluvme o někom, kdo nezbohatl vysáváním strukturálních fondů, ale vlastní dřinou. Aktuálně se nabízí třeba ruský tenista Marat Safin, který jen na prémiích vydělal přes třináct milionů dolarů. To mu ovšem nebrání kritizovat letošní Wimbledon za ceny obědů, které považuje za ostudné. Tvrdí, že si téměř nemůže dovolit jídlo, jelikož talíř špaget přijde na pětadvacet dolarů. Možná mu ve skutečnosti na Wimbledonu vadí tráva, nicméně jeho postoj dobře ukazuje, že peníze nejsou všechno.